Depozitářem snadno a rychle, někdy i proti své vůli

     To, jak jsme se stali depozitáři, má svůj příběh. Byla to cesta trnitá, nedobrovolně-dobrovolná, plná strastí a radostí. A kde byl tedy její začátek a konec? Moment, konec? Kdo mluvil o konci?

     Začalo to jednoho letního večera, kdy nám bylo v krabici od bot předáno malé, pruhované klubíčko s „lichotivým“ jménem Nota Mora, kterým ho poctil jeden na devítiletý, na svůj věk asi až příliš sečtělý, chlapec. Klubíčko mělo být pouze na hlídání a to po dobu sedmi dní a nocí. Těch dní bylo nakonec více a nocí jakbysmet. Ale to už předbíháme.    

     Když jsem po návratu domů vytáhla místo bot z krabice kotě, naše dvě kočky tedy koukaly. No spíš přímo třeštily oči v úžasu: co jsem si to dovolila, přivést do jejich bytu vetřelce! Jejich očividná naštvanost v tu chvíli neznala mezí. A to ještě netušily, že vzhledem k tomu, že u nás se karanténa neřeší umístěním do klece, ale do peřin, bude si malý narušitel jejich území celou noc hovět s námi v pelíšku – kam měly naše dvě s láskou opečovávané kočičky vždy po setmění zakázaný přístup.     

     Po první noci už bylo jasné, že vzájemné soužití nebude zcela bez problémů. Nejdřív jsme zjistili, že kotě má „jenom“ rýmu a průjem. Noc druhá, proč to kotě tak smrdí? Po třetí noci je už návštěva u veterináře nezbytná. Kočičí doktor po zevrubné prohlídce vypočítává; máme giardie (červíci přenosní i na člověka, fakt super), tasemnici, rýmu, kašel a svrab. Odnášíme si tolik léků, že bychom si rovnou mohli zřídit soukromou lékárnu a nad účtem se nám protáčejí panenky. A to nejsme v ordinaci rozhodně naposledy! Kde je to zdravé kotě, které mi s ujištěním, že mu fakt nic není, bylo předáno na jedné pražské pavlači? Balancuji mezi výbuchem vzteku a pláčem nad tím ubožátkem, které se drží zuby nehty, aby to všechno vydrželo.         

     A je to tady, dva idealisti pobíhající mezi bytem a veterinou, pilulky drtící se pod nátlakem vařeček. Peníze, které jsme si šetřili na zahraniční dovolenou, se z peněženky rozkutálely jako perly z roztrženého náhrdelníku paní továrníkové. A dezinfikujeme. Sebe, byt, kočky. Sebe zvenčí a pak i zevnitř. Sedm nocí za námi. Nejhorší za námi. V dalších třech týdnech pozorujeme, jak se z vychrtlého chlupatého uzlíčku s vystupujícími žebry postupně stává vykrmená kulička. Léčba a rozmazlování granulemi zjevně zafungovalo. Na druhé straně Prahy pro změnu dezinfikují pavlač a s ní vše živé i neživé. Kotě převážím zpět. Už ne v krabici od bot, do které by se stejně nevešlo. Místo kočičí slečny s tím prapodivným jménem však předávám kluka, jeho majitelka asi není moc všímavá. Od kdy mají holky kuličky? :-)     

     Pak se vše vrátilo do starých kolejí. Klid, léto, dovolená, sluníčko. Září, podzim na krku... Stereotyp. Jdeme na umisťovací výstavu psů a koček. Obrnění a neústupní, od našeho „hlídání“ přesvědčujeme sami sebe i všechny okolo, že rozdíl mezi dvěma a třemi kočkami je propastný a že další živé stvoření se k nám do bytu prostě nevejde. Z výstavy skutečně odcházíme sami. Zvládli jsme to! Na týden.   

     Po týdnu píšu Niky do OS Beky. „Neznáš někoho, kdo zrovna potřebuje dočasně umístit jednu kočku? Ale ne že nám zůstane a opravdu jedna maximálně. Nechci z bytu dělat depozit. Domácí by nás asi vyrazil“.     

     Přes všechna předsevzetí máme doma zase další kotě. Tedy rovnou dvě. Náš byt se polooficiálně pyšní názvem Azyl U dvou koček. Naše nejstarší kočka s námi pořád skoro nemluví, kocour si už na nové kámoše zvyká. My pro změnu doufáme, aby nás nepřekvapil svou návštěvou pan domácí, který nám při stěhování s přimhouřenýma očima povolil JEDNU kočičku – kocourka jsme před ním vždy schovávali. Kdo ví, jak by se tvářil, kdyby viděl, že se náš byt pomalu, ale jistě, mění ve scénu z Macha a Šebestové a utrženého sluchátka...     

     Ale to moc fajn, nelituju. Akorát bych potřebovala ještě dvě další ruce. Ne proto, že je s nimi tolik práce. Chtějí se mazlit a to skoro pořád a obvykle všichni 4 najednou. Tak to beru po dvou na střídačku a v duchu počítám, aby to bylo rovným dílem, protože ony určitě taky počítají. A u počítání asi ještě dlouho zůstanu. Protože až předáme Toníka s Dorotkou do jiných dobrých rukou, prý vyfasujeme další. A já se tomu nebráním. Proč taky. Kde tak jednoduše a snadno získáte zdroj radosti a energie, než u zvířat? A navíc, koček není nikdy dost, ne? :-)