Žaloba našich senátorů k Ústavnímu soudu na vytýčení pravomocí prezidenta v poslanecké sněmovně, po nečinnosti Andreje Babiše, těsně neprošla. Měla nějaký smysl?
Označila nám čitelně rozdělení našich stran a jednotlivých politiků vůči potenciálnímu přechodu našeho parlamentního systému k systému prezidentskému. Označila nám ty, kterým vztah Miloše Zemana k Ústavě nevadí, a ty, kterým vadí. Označila nám na jedné straně stoupence Miloše Zemana s jeho autoritářským způsobem vládnutí a potenciální snahou ovládnout sněmovnu, a na druhé straně ty, kteří trvají na čistém parlamentním systému vlády, jak je to určeno v naší Ústavě.
Do party ctitelů Miloše Zemana patří především Andrej Babiš s jeho hnutím ANO, ohebný populista Tomio Okamura se svojí SPD, komunisti, kteří se opět derou k moci bez ohledu na svoje dějiny, a Jan Hamáček se svými sociálními demokraty.
Tuto partu nezajímá posouzení činů prezidenta Miloše Zemana Ústavním soudem, který jediný je oprávněný rozhodnout, zda jeho činy nejsou již za hranou naší Ústavy. Oni ví předem, že co Miloš Zeman udělá, je vždy správné, včetně toho, jak přizpůsobuje naši parlamentní demokracii svému autoritativnímu vládnutí.
Komu se to nelíbí? Především politikům ODS, Pirátům, STAN, Lidovcům a TOP 09. Ti všichni jsou pro zachování parlamentní demokracie bez ingerence prezidenta, jehož zásahy vnímají jako neústavní vměšování se do našeho ústavního systému a jako nevhodný precendens pro budoucí prezidenty. Vnímají to jako nepatřičný souboj exekutivních mocí mezi prezidentem a vládou.
K současné situaci má nejkonstruktivnější přístup STAN. Jeho vedení chce prosadit ve sněmovně zákon, který by dal nové pravomoci Ústavnímu soudu, aby mohl rozhodnout o problémech vládnutí i bez žaloby na prezidenta.
A tak jediným důsledkem neúspěšné žaloby je zviditelnění rozdělené společnosti.
