Nejsou lékaři, nejsou sestry. Ale nejsou ani dělníci v továrnách! Kde jsou ti pracující občané? Když stát rozdává peníze, občanů s nataženýma rukama je dost. Položme si otázku, kde se stala po Listopadu chyba?
Na konci komunistické éry bylo lékařů a sester dost. Dnes nejsou ani lékaři, ani sestry. Co jsme udělali špatně? Po Listopadu jsme se soustředili na obnovu ekonomiky bez včasné regulace chodu státu na právním základu a s naprostou absencí obnovy morálních hodnot po jejich devastaci pod tlakem korupčních a protekčních vztahů importovaných ze Sovětského svazu pod tlakem ruských tajných služeb.
Po Listopadu nebyly peníze, které se vrhly především na obnovu ekonomiky. Na zdravotní péči peníze chyběly a současně jsme chtěli zachovat komunistický systém zdravotnictví, zdravotnictví „zadarmo“. Lékaři usilovali o obnovu svobodné profese, což bylo v rozporu se zachováním komunistické zdravotní péče, a tak (ve spolupráci s Bohuslavem Svobodou?) politici odmítli lékařské povolání jako svobodné a lékaři se stali obyčejnými dělníky se složitým financováním jako zaměstnanci zdravotních pojišťoven.
Financování zdravotnictví nebylo prioritou, stát za své pojištěnce platil podstatně méně, zlomek toho, co platili pracující pojištěnci, a tak odměny ve zdravotnictví zůstávaly poměrně nízké. Václav Klaus doporučil rebelujícím lékařům, že když mají málo peněz, mohou si v Praze přivydělávat jako taxikáři. Mnozí lékaři v této neperspektivní situaci utekli do politiky nebo do zahraničí.
Když VZP měla málo peněz, tři měsíce neplatila lékařům za jejich práci, ti pak neměli na nájmy a platy svých sester. Situaci vyřešil ministr zdravotnictví David Rath, který zdravotním pojišťovnám doplatil několik miliard korun ze státního rozpočtu.
Když chyběly peníze na zdravotní péči za ministra Tomáše Julínka, ten tento stav řešil pseudopravicově (se zachováním nepřirozeného, levicového systému!) poplatky ve zdravotnictví, které ekonomickou situaci ve zdravotní péči stabilizovaly. A byl to opět David Rath, který ČSSD umožnil „oranžové tsunami“ zrušením těchto poplatků.
Navzdory výzvám lékařů (Miroslav Macek) o nutnosti přirozených vztahů ve zdravotní péči, že 13% peněz na zdravotní péči musí protékat cash, byla zdravotní péče postavena na nepřirozených, umělých, levicových vztazích. Občan zaplatí zdravotní daň u nějaké zdravotní pojišťovny a má zdravotní péči prakticky zadarmo. Přijde k lékaři, žádá o vyšetření s přesvědčením, že zdravotní péči zaplatí někdo jiný, pojišťovna, které odevzdal své peníze.
Z procesu financování zdravotní péče jsou tak vyřazeni klíčoví hráči, lékař i jeho pacient. Peníze tak kolují bez možnosti ovlivnění těmito hlavními hráči. Tím se vytváří „černá díra“, ve které potenciálně mizí peníze v rukou politických dozorčích orgánů. Ředitel IZIPu Jiří Paško ve Zdravotnických novinách tvrdil, že se tak ztrácí třicet i více miliard korun vinou lékařů, které musí IZIP ohlídat. Jak to bylo ve skutečnosti už dnes ví nebo tuší každý.
Důsledky komunistického systému zdravotní péče jsme popisovali záhy po Listopadu a upozorňovali na to, že tento systém je riskantní především pro chudé občany. Teprve dnes se tyto důsledky stávají realitou. Nedostatečným ohodnocením práce lékařů a sester jsme si lékaře a sestry soustavně vyháněli pracovat do západní Evropy a snižovali jsme zájem o tato studia. Politici tuto situaci neřešili.
Tady v minulosti vždy bývával pěstován vztah vzájemné úcty lékařů a jejich pacientů. Komunisté a postkomunisté se zjevně báli lékařů a tak se zde šířila jejich dehonestace. Lékařům byly odebírány léčebné kompetence a pacienti byli falešně proklamováni za pány zdravotní péče. Tím vztah lékařů se svými pacienty dostal další ránu. Podařilo se nám postavit pacienty proti lékařům a lékaře proti pacientům, což vedlo k dalšímu prodražení zdravotní péče. Kontrola kvality zdravotní péče byla prakticky odebrána lékařům a zmocnil se jí stát. A lékaři i sestry jsou zbytečně obtěžováni rostoucí byrokracií a formálními prověrkami. Postupně je důležitější práci vykázat než ji vykonat!
Dnes už jsou platy ve zdravotnictví postupně navyšovány, ale stále nedosahují takové výše, která by odpovídala obtížnosti vzdělání a občanským rizikům. Práce lékaře a zdravotní sestry je zatížena vysokou odpovědností a nezákonným přetěžováním ve zdvihání břemen. Pro nedostatek lékařů a sester jsou zaměstnanci přetěžováni nadměrnými nočními službami a nezákonnými přesčasy. Aby byly zachovány zákony i chod nemocnic, museli zdravotníci „dobrovolně“ pracovat pod dvěma až třemi evidenčními čísly! Toto léta vedlo ke zkreslování statistiky počtů lékařů a sester.
Lékaři a sestry stárnou a vymírají. Co s tím? Jsem zvědav, co s tím naši politici udělají. Mám obavu, že pouhé zdvihání platů tyto problémy nevyřeší. Dlouhodobě jsme snižovali lékařům a sestrám kompetence a odpovědnost. Dnes nejspíš budou muset být tyto kompetence vráceny a rozšířeny.
Je řada sester, které mají léčebné dovednosti na úrovni lékařů. To nezávisí na složitém vzdělávání, které mají sestry o rok delší než lékaři, ale na osobním zájmu a praxi. Takové sestry jsou schopny zvládnout základní primární péči.
Vzhledem k rozrůstajícím se možnostem zdravotní péče, bude na ni další nedostatek peněz. Co s tím? Nebude to jednoduché!
V komunistickém zdravotnictví byl nedostatek peněz řešen cestou zamlčování možností péče a lepší možnosti byly jen pro vyvolené. Komunisti dokonce měli dvojí zdravotní péči. Na každém okrese pracoval zvláštní stranický lékař, který odesílal pacienty do vojenské nemocnice, ev. Ústřední vojenské nemocnice. Jinak většina pacientů šla cestou obvodních lékařů, specialistů, okresních nemocnic, krajských a konečně fakultních. Utajování možností je jedna cesta. Systematické dosypávání peněz ze státní kasy považuji v době jejího vyprázdnění a hlubokého zadlužení za nepravděpodobné. Takže cesta utajování možností je jediná možná cesta levicových politiků.
Pravicoví politici mají možnost zvyšování spoluúčasti pacienta restrukturalizací systému nebo poplatky v současném systému, jako to udělal Tomáš Julínek. To považuji za pseudopravicový přístup, protože levicový systém financování s potenciálními ztrátami peněz zůstávají zachovány.
Pravicový přístup ke zdravotní péči by představoval postavení vztahů ve zdravotnictví na přirozených základech. Začít bychom museli proměnou našich „zdravotních pojišťoven“, vykonávajících pouhou redistribuci zdravotní daně řízené pouze našimi politiky, ve skutečné zdravotní pojišťovny se skutečným zdravotním pojištěním. Ty by si musely udělat rozpočet, co za vybrané peníze jsou schopny nakoupit ve zdravotní péči, a utvořit různé pojišťovací produkty s různou spoluúčastí. Občané by si mohli pak vybírat různá pojištění, která jim vyhovují dle výše spoluúčasti. Tato cesta obnovy vztahů mezi pojišťovnami a občany je nejpříhodnější pro minimalizaci potenciálních ztrát z našich peněz.
Lékaři by mohli mít vztah s takovými zdravotními pojišťovnami, pacient by v ordinaci zaplatil doplatek dohodnutý mezi pojišťovnou a pacientem a zbytek by zaplatila pojišťovna jako dnes. Výše platby pacienta v ordinaci byla po Listopadu spočítána na 13% zdravotní péče, které by měly protékat zdravotní péčí cash.
Tento systém financování zdravotní péče opírající se o skutečné zdravotní pojišťovny a jejich ekonomický rozpočet by snížil potenciální ztráty současného systému, obnovil by pozitivní vztahy mezi lékaři a pacienty, pacient by ztratil v ordinaci pocity dlužníka, přestal by do ordinace nosit bonboniéry, po kterých naše sestry tloustnou, a přirozenou cestou by se vrátila úcta k lékaři a úcta k pacientovi.
Nejblíže tomuto pravicovému, přirozenému systému zdravotní péče byli pouze Piráti. Představil ho kdysi před volbami na prezentaci politických stran před lékaři kolega Zdeněk Hřib, který však před organizací zdravotnictví dal přednost komunální politice.
Má někdo lepší důstojný návrh, při kterém by se pacientovi nemusely tajit možnosti zdravotní péče, nemuselo se uplácet nebo hledat pro vyšetření protekci?
……………………………………..
Shrňme si to: Nejsou lékaři, nejsou sestry, nejsou peníze. Přitom máme světově špičkovou úroveň zdravotní péče. Cesta obnovení přirozených vztahů ve zdravotní péči bude nejspíš odmítnuta. Cesta poplatků ve zdravotní péči je pro mnoho občanů nepřijatelná, ale stejně by to nevyřešila. A tak asi jediná možná cesta je kompletní přenastavení zdravotní péče.
Již dnes je řada ordinací praktických lékařů, ve kterých pracují jen sestry. Jsou zejména v pohraničí. Na dveřích je sice jméno lékaře, který za ordinaci zodpovídá, který však sídlí třebas v Praze. Sestra odebírá anamnesu, vyšetřuje a nález podle potřeby konzultuje s lékařem daleko ve vnitrozemí. Takový systém potřebuje vysoce erudované sestry. Tomu však zatím neodpovídá současné vzdělání sester, i když studují o rok déle než lékaři!
Tento způsob zdravotní péče je dnes nouzový, ale při kvalitní erudici sester je možný. Vnímám to jako krok zpět. A navíc se zachováním důsledků komunistické zdravotní péče „zadarmo“, včetně zachování korupce a protekce!
MUDr. Bohumír Šimek s celoživotní praxí venkovského praktického lékaře
Napsáno pro Tempus medicorum
P.S.
https://www.email.cz/web-office/W4gLfcx0m9snpQkZfptqImdGkb9k0Rt2vrrKzXZPzw5bsFqWFtPnMn7twPeKecyDpwXYI7M/P%C5%99es%C4%8Dasy%20-%20v%C3%BDzva%20poslanc%C5%AFm.docx
https://www.email.cz/web-office/agBL5KTmp8wa1kOXAg1xC6iv6gagpthx5agVj3_QpN07w-mo0TrsC0GUS17NoNdqaKxjWvQ/P%C5%99es%C4%8Dasy%20-%20%C5%BE%C3%A1dost%20sen%C3%A1tor%C5%AFm.docx
