Prezident České lékařské komory říká: “Došlo na naše slova, ale radost z toho nemám. Lékaři již opravdu nejsou.“ A nebudou! Co s tím?
Pokomunisticku jsme pohrdli vzděláním, odmítli jsme kvalitní vzdělání adekvátně zaplatit, zkomplikovali jsme vzdělávání lékařů a sester, nadřadili jsme nevzdělance nad lékaře, což si ani komunisti nedovolili, zavalili jsme lékaře a sestry zcela nesmyslnou byrokracií, která má přednost před ošetřováním pacientů, a nyní spláčeme nad výsledkem. Lékaři a sestry nejsou a nebudou.
Již dávno je pryč doba, kdy se Václav Klaus vysmíval lékařům, že když mají málo peněz, že mohou jít dělat taxikáře. Dnes máme čtvrtinu lékařů v důchodovém věku. A místo toho, abychom si jejich práce vážili, vyháníme je z práce pod sankcí až dvou milionů korun povinnými elektronickými recepty, které nikomu nic nepřinášejí a které nikdo ve skutečnosti nepotřebuje. Nejspíš další tunel.
Lékaři, kteří svoje úspory nainvestovali do svých praxí spolu s léty práce nainvestovanými do rozvoje svých ordinací, nemají dnes komu tyto praxe prodat. Nejsou lékaři, kteří by po nich převzali medicínskou štafetu. I to předatestační vzdělávání tomu brání. Nefungují ani finanční pobídky zdravotních pojišťoven, ani přísliby služebního bytu, ani ordinace zřízené na klíč za miliony korun. Lékaři nejsou a nebudou.
Vzdělávání lékařů na fakultách má svoje limity. Nejkvalitnější žáci se lékařským fakultám vyhýbají pro špatnou perspektivu, ale ani stát nemá peníze na rozšiřování dalšího vzdělávání. Peníze na vzdělání naopak snižuje. Platy našich vzdělávajících akademiků jsou srovnatelné s platy pokladních v supermarketech. Jsou obory, kde průměrný věk profesorů na fakultách je sedmdesát let. Dotace na jednoho českého studenta pokrývá jen dvě třetiny skutečných nákladů. Ta zbývající třetina se doplácí z plateb za vzdělání studentů z bohatých cizích zemí, ku příkladu studentů z africké Zambie.
Tito cizokrajní studenti samoplátci ve skutečnosti umožňují vzdělávání českých lékařů. To je však také důvod, proč nelze vzdělávat více lékařů na našich fakultách. Hlavně, abychom nemuseli počty vzdělávání českých lékařů snížit pro snižující se finanční prostředky. A tak vzdělávání budoucích lékařů je postaveno především na vnitřní motivaci a entuziasmu našich akademiků, kteří si mohou přivydělat prací v nemocnici. (Prof. MUDr. Aleksi Šedo, DrSc.) Navíc pro nečinnost našich politiků popromoční vzdělávání našich lékařů stojí mimo zákon. Dosavadní akreditace byly zrušeny a pro nové chybí zákonné předpoklady. Jediná současná, možná cesta, jak získat kvalitní oprávnění pracovat v oboru, je práce v zahraničí alespoň do řádné atestace. (MUDr. Michla Polák, Mgr. Jakub Uher)
Na lékařských fakultách studují více než dvě třetiny žen, které po nástupu do práce se ihned dostávají do konfliktu se svým zaměstnavatelem, pokud chtějí mít děti. Místo zkrácených úvazků jsou absolventky medicínských fakult nuceny sloužit tak velké množství pohotovostních služeb, že raději zůstávají s dětmi doma.
Dnes už jen totální ignorant neví, že nezbytná nepřetržitá lékařská péče v nemocnicích je zajišťována na úkor personálu soustavným a systematickým porušováním zákoníku práce. Nejsou dodržovány ani podmínky minimálního personálního vybavení podle norem ve vyhlášce. Politici se brání provedení personálního auditu v nemocnicích, protože dobře ví, že nejméně polovina nemocnic vyhlášce nevyhovuje a měla by být podle zákona uzavřena.
Tato personální devastace ohrožuje nejen kvalitu poskytované zdravotní péče, ale ohrožuje i její bezpečnost. Systematické přetěžování personálu vede k soustavnému přepracování, syndromu vyhoření, alkoholismu a rozpadu rodin. Současně je zcela zdevastováno popromoční předatestační vzdělávání, a proto mladí lékaři po promoci odcházejí za kvalitním vzděláním do ciziny. A sestry se zachraňují úprkem mimo svůj obor.
Jak to řeší stát? Peníze na zdravotní péči komunistického typu, který nám zde Václav Klaus se svojí ODS instaloval a který sociální demokraté spolu s komunisty neumožnili racionalizovat, nejsou a nikdy nebudou. Řešení importem lékařů z ciziny je naprosto nedostatečné pro rozdílnou kvalitu vzdělání a pro jazykové bariéry. Vidíme to zjevně v nemocnicích, kde polovina personálu již nejsou čeští lékaři.
Andrej Babiš přichází s projektem „Ukrajina“. Ukrajinští lékaři mají nahradit chybějící české lékaře. Bez kontroly jejich vzdělání a bez schopnosti komunikace s pacienty. Naučit je česky před rozpadem zdravotní péče již není čas.
Lékaři na současnou krizi upozorňují již asi dvacet pět let. Marně, Lékaři přece nemohou rozumět organizaci zdravotní péče! Tento stav jsme mohli řešit v klidu již čtvrt století, jako to řešili Němci. Naši politici to neřešili. A tak budeme řešit zdravotní péči ve zmatcích přes nejrůznější kotrmelce. Mám obavu, že jde o komplexnější soubor problémů, který naši politici nebudou schopni vyřešit.
Proč? Protože se bojíme přirozených vztahů, bojíme se občanské svobody, ztratili jsme důvěru k druhému člověku, nedokážeme si představit svobodnou práci bez stovek kontrolorů a celý život, včetně zdravotní péče, podřizujeme sociálnímu inženýrství, které omezuje tvůrčí elán a osobní odpovědnost člověka.
Tyto informace nejspíše v běžném tisku nenajdeme. Ale nejméně dvacet pět let o tom píšeme ve Zdravotnických novinách, Tempus medicorum a dalších odborných časopisech. Marně!
