„Kam se ztratil bůh“, ptá se Štefan Hríb tří pozoruhodných kněží, Marka Orko Váchy, Karla Satoria a Tomáše Halíka. Je dobře, že se bůh ztrácí? Ano! Hledáme Ježíšova Boha, Stvořitele, Spasitele a Obnovitele.
Snažil jsem se rozhovory s nimi přečíst a pochopit myšlení těchto tří vzácných kněží a přetlumočit je do řeči mně srozumitelné. Doufám, že tato moje řeč se od jejich myšlení tolik neliší.
Z těchto rozhovorů cítím, že katechismová víra již dnešnímu člověku nestačí. Nestačí se naučit katechismus nazpaměť a udržovat si víru stereotypním opakováním určitých modliteb.
Dnešní věřící potřebuje sestoupit hlouběji, potřebuje poznání osobního vztahu s Bohem, potřebuje se vykoupat v Lásce Boží. A je dobré začít vděčností za to, že jsem, že mám své blízké, že žiji mezi lidmi, že žiji v Boží přírodě, že vše, co mám, je nezasloužený dar.
Je vhodné poznat, že moje víra není ve střetu s exaktním poznáním člověka. Stačí si k tomu uvědomit, že Boha nevypočítám v tomto světě, ve kterém není imanentní. Bůh stvořil tento svět, ale zůstává mimo něj, i když svým způsobem je v něm trvale přítomen. Boha nemohu vidět očima, Boha nemohu slyšet ušima, na Boha si nemohu sáhnout svýma rukama. Ale přesto Jej mohu osobně vnímat.
Podle nejnovějších anatomicko-neurologických exaktních poznatků je člověk naprogramován k sebezničení. Člověk se s tímto podvědomým poznáním vyrovnává od nepaměti. Toto vvrovnávání začíná mýtem o prvotních lidech a táhne se to celými židovskými dějinami. Trvalé vyrovnání se s tímto v současnosti novým exaktním poznatkem nabízí Ježíš Kristus v podobě Božího království lásky.
Když žiji v Lásce Boží a vytvářím si kolem sebe své láskyplné vztahy, rozšiřuji Boží království Lásky ve světě. A o to jde. To nás čeká. To je jediná spása člověka před jeho sebezničením, kterému jsme nablízku víc, než si dovolíme připustit.
