Základním problémem je přítomnost zla ve světě. Přijmeme-li axiom, že Bůh je nanejvýš dokonalý, nanejvýš dobrý, že je zdroj lásky, že je všemohoucí… pak je tu otázka, kde se vzalo zlo ve světě.
Každý člověk má zkušenost se zlem. Avšak kde se to zlo bere, když Bůh je všemohoucí, neskonale dobrotivý a zdrojem lásky? V roce 1710 řešení tohoto problému označil Gottried Wilhelm Leibniz slovem teodicea.
Voltaire tento problém vyřešil jednoduše: Přítomnost zla ve světě je logickým vyvrácením existence Boha.
Katechismus řeší existenci zla, že v dávné prehistorii se část andělů vzbouřila proti Bohu a stali se tak nositeli zla. Jsou to ďáblové, kteří usilují o rozšíření zla ve světě. Podle toho je svět naplněn trvalým soubojem Dobra se Zlem. Ač se to tak jeví logicky a podklady k tomu najdeme v Bibli, přemýšlivého člověka to neuspokojí. Zní to mytologicky.
Svatý Augustin, svatý Tomáš Akvinský a tomisté do dnešní doby řeší problém zla, že nejde o entitu sui genesis, ale že zlo je jen nedostatkem dobra. Co Bůh stvořil, může být jen dobré, ale může být i nedokonalé a zlo je prostou absencí dobra. Jenže v zrcadle genocidy židovského národa a v zrcadle islámského džihádismu nejde jen o nedostatek dobra, zde vnímáme přítomnost aktivního zla. Proto v tomto světle scholastické zdůvodnění pro nás také neobstojí.
Zajímavá je úvaha o tom, že svět je prostě stvořen jako nedokonalý. Klade to otázku, jak to, že Bůh, který je dokonalý, stvořil svět nedokonalý. Zdůvodnění je nacházeno v tom, že Bůh je Láska, člověk je stvořen k obrazu Božímu, tedy je stvořen k lásce. A teprve nedokonalý svět dává smysl úkonům lásky pro člověka. Ale i toto vnímám jako prostý logický konstrukt.
Již v první polovině dvacátého století středoškolský učitel Dominik Pecka uznává, že scholastické argumenty mohou být pro dnešního člověka příliš abstraktní. Uvádí teoretické definice zla a vyjímá z toho otázku bolesti. Bolest si může člověk zavinit sám, nebo může být součástí trestu za nějakou vinu.
Jenže naše zkušenost a naše přirozená spravedlnost se tomu vzpírá. Proč dobrý člověk trpí? A proč zlý člověk si žije bez utrpení? Proč trpí děti? Proč trpí vojáci ve válce? Proč přináší bolest přírodní katastrofy? V důsledku až mytologické konstrukce o prvotním hříchu může být naléhavost těchto otázek tlumena, ale všeobecně přijatelné logické zdůvodnění to není.
Jaký je tedy smysl bolesti, utrpení a zla, které člověka postihuje. V krajních situacích člověka se otevírá naše cesta k Bohu, v utrpení hledáme Boha. Ale mnozí z nás také tu víru v Boha ztrácejí. Abychom se pokusili porozumět těmto nepochopitelným věcem, musíme překročit hranice člověka a vycházet bez jakéhokoliv lidského zaujetí z prostého dění na světě.
V dosud nepublikovaných textech, vychází Doc. MUDr. Jiří Šimek, CSc. z fenomenologického pohledu na svět. Přijměme svět, jaký je ve skutečnosti, jak ho poznáváme, jak se nám jeví. A závěrem přijměme, že člověk je jeho nedílnou součástí.
Svět je jiný, než ho subjektivně vnímáme ve své omezenosti. K řešení problémů teodicey nemůžeme přistupovat ze subjektivní lidské omezenosti, ale musíme vycházet z kosmologických, universálních dějů. Smrt je nedílnou součástí života, bolest a utrpení jsou součástí života. Proto bychom neměli zlo chápat z individuálního, subjektivního hlediska, ale vidět ho v souvislosti s universálními zákony.
Ostatně co jiného nám říká Ježíš Kristus? „Neodumře-li pšeničné zrno, jež padlo do země. Zůstává samotné. Odumře-li však, přináší mnoho užitku. Kdo miluje svůj život, ztratí jej. Kdo nelpí na životě na tomto světě, zachová jej pro život věčný.“ (Jan 12,24-25) To říká Ježíš Kristus krátce před svým sebeobětováním. Z hlediska kosmologického je součástí života zrození i smrt. Život, který je nám vymezen, je vlastně nezasloužený dar se všemi radostmi i bolestmi.
Z hlediska biologického bolest a stres, jakkoliv ohrožují jedince, jsou zdrojem jeho pohybu k lepšímu. Hledisko kosmologické a naše hledisko subjektivní je rozporné, ale pro myslícího člověka pochopitelné. K tomuto pochopení nás vede naše celoživotní osobní zkušenost s existencí dobra i zla.
Ze subjektivního hlediska zde rozpor mezi absolutním Dobrem a přítomností Zla ve světě může vést ke zcela odlišným závěrům. Voltaire dospěl k potvrzení neexistence Boha. Mnohý z nás dospívá skrze stejné premisy k víře v Boha. Jak je to možné?
Naše závěry ovlivňuje subjektivní faktor. Pokud potřebuji dokázat, že Bůh neexistuje, dojdu k tomu. Pokut potřebuji existenci absolutního Dobra, dojdu k poznání existence Boha. Ano, funguje zde Halíkovo „Chci, abys byl…“.
Již slyším popírače Boha, kteří jásají, že jsem jeho neexistenci právě logicky prokázal tím, že tvrdím, že mohu svým chápáním světa dospět ke zcela protichůdným zjištěním: Bůh je. Bůh není.
Vysvětlení je prosté. Bůh je absolutně svobodný a člověk má usilovat, aby byl i v tomto rozměru obrazem Božím. Pro Boha je svoboda člověka tak velikou hodnotou, že nejspíše není jeho náboženská víra nebo nevěra hodnotou tak vysokou. Subjektivní pohled člověka zatím trval na opaku. Vyžadoval především poslušnost a víru.
Celý náš život je jednou velikou teodiceou. Celý život si klademe tyto základní otázky a dospíváme k tomu, že prostou logikou tyto otázky nevyřešíme. A nezbývá nám nic jiného, než souhlasit se středoškolským profesorem Dominikem Peckou, že všechno pochopit nedokážeme, že mnoho věcí zůstává pro nás tajemstvím.
To tajemství není nové. Je pro nás živé od nepaměti. Stačí si přečíst starou židovskou knihu Job. Autoři knihy již drží premisu existence Dobra a Zla. Kniha začíná domluvou ďábla s Bohem, že budou zkoušet Joba, zda zůstane bohabojný i v neštěstí. Job přijde o veškerý majetek, přijde o své služebníky, o celou svoji rodinu, o celý svůj rod, ale svoji úctu k Bohu si zachová. Pak je uvržen do nemocí a tělesných utrpení, do bídy, špíny a samoty.
Přesto si zachovává oddanost Bohu. „Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý budu navrácen. Hospodin dal, Hospodin vzal, jméno Hospodinovo budiž požehnáno.“ (Job 1,21) Je vybízen ke zlořečení Bohu. Ale Job odpovídá: „To máme od Boha přijímat jen dobro, kdyžto věci zlé přijímat nebudeme?“ (Job 2,10)
Přicházejí za ním jeho tři přátelé, aby ho potěšili. Job přirozeně naříká na svůj úděl, nejraději by zemřel a klade otázku po smyslu takovýchto Božích cest. Jeho přátelé jsou před takovouto realitou bezradní. Ví o Jobově dosavadní bohabojnosti, ale kritizují to jeho naříkání. Zavalují Joba náboženskými poučkami, ale pro Joba nejsou adekvátní jeho stavu.
Závěr knihy je pozoruhodný. Přátelé chrlící náboženské poučky jsou Bohem odsouzeni. I nám se stává, že se skrýváme za plytké náboženské řeči a že si z našeho náboženství utváříme hráz neprostupnosti vůči Bohu. Naříkání Joba a jeho poctivé výtky Bohu jsou přijaty, protože si zachoval důvěru k Bohu. Job je vyzván, aby se modlil za své pochybené přátele, aby jim Bůh odpustil. Job dostává vše zpět a kniha Job končí: „Job zemřel stár a syt svých dnů.“ (Job 42,17)
Uzavírám, že přítomnost Zla ve světě stvořeném láskyplným a dobrotivým Bohem zůstává pro nás tajemstvím. Bez úcty ke svobodě člověka je zlo zcela nevysvětlitelné.
