Nikdy se mi v noci nic nezdá. Dnešní noc byla výjimkou. Moravský rodák Sigmund Freud by tentokrát nejspíš mluvil o snech splněných přání…
Netuším, jak jsem se ocitnul v prehistorii někde v prostoru dnešní jižní Moravy na křižovatce cest. Byl jsem členem pravěké hordy, která byla vyvražděna. Skrýval jsem se sám v lesích až jsem potkal podobnou hordu. Její vůdce mne přijal. A onomu zdravému mladíkovi cizí krve svěřil péči o jeho ženy.
Vtom zazvonil budík. A bylo po snech. A já si vzpomněl na předcházející večer, kdy mi moje vynikající krásná manželka, vynikající matka mých dětí, vynikající selka, vynikající kuchařka a cukrářka tiše řekla „na to už jsme staří“ a přesvědčit se o opaku nedovolila.
A přece není nic většího a krásnějšího než stát se součástí té Boží přírody, ve které jsme byli stvořeni a která pro nás byla stvořena, nechat se naplnit citem k tomu, koho potkáváme a kdo za to stojí a darovat se v plnosti svého bytí.
Je krásné mít radost z práce, z toho, co mám, z mých blízkých, z místa, kde žiji, a radost z toho, s kým žiji… Ale neotevřeš-li svou duši božskému citu, tomu Božímu chvění v tobě, tomu Božímu paprsku lásky tryskajícímu z očí, které potkáváš, nestaneš se nikdy člověkem.
A stát se člověkem, k tomu jsme byli povoláni.
