S ostychem jsem vstupoval mezi blogery, zda skutečně smím psát pravdu, zda mne za to nebude někdo pronásledovat, zda nebudu cenzurován.
Píši již odedávna. Dávno před Listopadem jsem psal medicínskou osvětu a moje psaní sloužilo jako prodloužený dialog s pacientem. To, co by pacient v ordinaci pro krátkost času nepřijal, si mohl přečíst v místních zpravodajích a zamyslet se nad tím. Vystrkovat růžky nemělo smysl, článek by nebyl otištěn. Přesto se občas do mých článků dostal politický osten, či spíše jen malý trneček.
Dělal jsem ochotnicky divadlo a to byl často marný boj o uvedení určité hry, ale i boj mezi členy souboru o každé slovo. Tehdy jsem netušil, že třetina (!) souboru sloužila tajné policii a komunistům. Přesto v roce 1989 jsme se pustili do Bednářových Klaunů a chtěli je přetvořit na politickou satiru.
Pak přišel Listopad a na ochotnické divadlo nebyl čas. Založili jsme Občanské fórum s tím, že konečně budeme moci mluvit pravdu veřejně. Jenže se to začalo hemžit nejrůznějšími desinformátory podporujícími naivní politiku. Pak jsme založili místní ODS v naději obyčejného člověka, že podle původního zakládajícího desatera budeme nositeli konzervativní pravicové strany. To byl heroický výkon, protože čestní lidé se báli do ODS vstoupit a již při zakládání byly nejrůznější korupční tlaky podivných lidí.
Po Listopadu jsem psal článečky nejen se zdravotnickou osvětou, ale i politické komentáře a článečky nábožensky polemické. Pak postupně začaly vadit moje politické ostny a medicínskou osvětu přestávali občané číst. Internet začal přinášet svoje ovoce. Nejdéle byly otiskovány moje články ekumenické.
Po listopadu jsem léta žil v naivní důvěře v naše politiky a věnoval se svojí práci a svému úsilí o přežití proti dravým bývalým komunistům. Když jsem se ze svojí důvěřivé naivity probral, začal jsem psát články o proměně zdravotnictví do Zdravotnických novin, do Medical tribune a do Tempus medicorum o nutnosti obnovy přirozených vztahů, o nutnosti svobody a odpovědnosti ve zdravotnictví. Marně. Protože naše zdravotnictví nabralo kurz zpět ke komunistickému s agresivitou vůči lékařům i pacientům v podivném postkomunistickém mafiánském prostředí.
Psal jsem článečky a repliky do místních deníků, do novin i do Respektu. Snažil jsem se o to, abych přinášel nové, neotřelé myšlenky. Jinak nemá cenu psát. Před nějakým časem jsem se dostal do společnosti blogerů iDnes. Překvapilo mne, že se zde zjevně formovala naše politická scéna. Vlivní členové TOP 09 byli zdejšími blogery.
Nevím, zda nemám příliš vysoké nároky, ale očekával jsem zde plodný střet různých myšlenek usilujících o pravdu, hledání pravdy, boj za pravdu v lásce a úctě k druhému člověku. Místo toho zde nacházím frontu proti pravdoláskovcům a nejrůznější desinformační kampaně.
Již dávno jsem přestal číst noviny naplněné nechutnými ideologiemi levičácké a rádobypravičácké propagandy v jednom smetném sboru. Čtu jen Respekt, i když polovina článků přesahuje moji úroveň. A čtu zdejší blogy. Tedy čtu? Vybírám si. A diskutuji.
Mám mnoho aktivit. A tak si vybírám. Jsou dny, kdy si skoro nevyberu. Vybírám si podle jmen. Už vím předem, o čem nejrůznější blogeři píší. Potkáme tu nejrůznější demagogy a desinformátory, naivní komunisty, vzdělané komunisty, rusofily, putinofily, antiamerikanisty, antievropanisty, nenávistníky NATO, nenávistníky Pravdy, nenávistníky Lásky, blogery podněcující marxleninskou závist a nenávist…
Je toho moc. Na takovou diskusi nemám čas. Kam se nám vytratila úcta k pravdě, úcta k lásce, úcta k druhému člověku, úcta ke svobodě, úcta ke spravedlnosti?
Máme svobodu slova. To vnímám jako svobodu mluvit Pravdu. Ale svobodu lhát nechápu. To jsme si té lži za komunistů málo užili? Svoboda slova předpokládá lásku a úctu k druhému člověku. Naše společnost snad k tomu ještě nedospěla? Naše společnost stále trčí v té marxleninské závisti a nenávisti? Bohužel, mám obavu, že je to pravda…
