Večer jsme si otevřeli lahvičku dobrého bílého, na televizi byly jen detektivky a hloupé splašenosti, žádná romantika o lásce, a tak jsme šli spát.
V noci mne probudila Koťulka, tedy moje žena, s nebývalým zájmem, což nebývá tak často. A tak jsme dali kůžičku ke kůžičce, rty ke rtům a naplnili amforu.
Pak jsme spali bohulibým spánkem, vstávali kolem deváté hodiny, Koťulka udělala snídani a na pozdně raním sluníčku jsme posnídali v Adamově a Evině rouše. A děkovali Pánu Bohu za další krásné ráno.
Pak jsme se osvěžili v bazénu, chvíli slunili, Koťulka sesbírala trochu koření na zahrádce a opět jsme se zchladili v bazénu, protože horúčava dne stoupala.
Koťulka vyrukovala s protestsongem, zda ti lidi nejsou hloupí, když chodí do práce. Sám chodím do práce jen dva dny v týdnu a jsem tak spokojený. Ten poměr práce a odpočinku, pět ku dvěma, by měl být obrácený. Alespoň v mém věku, kdy je mi o 22 let více než Jaroslavu Vrchlickému, když ho začali oslovovat slovůtný kmete.
Ostatně někteří občané tohoto státu mají počet dnů odpočinku stoprocentní. Stát je živí slušnou rentou za to, že plodí děti. To je vděčnost za to, že aspoň někdo v této zemi plodí děti. A mají tak nějak přirozenější způsob života. Žijí v těsném soužití s přírodou. Tak trochu jako pračlověk. A v dnešní uspěchané době mají lepší šanci na přežití.
A náhle moje Koťulka vypočítává nevýhody pracovního procesu. Museli bychom se obléci (takhle ušetříme za oděv), něco by nás stála cesta do práce a z práce, museli bychom si koupit oběd, osm hodin ztráty času v práci…
Zaplať Pán Bůh, že jsme konečně rentiéři. A máme právo na přirozenější způsob žití. Rozhodně se nenudíme. Včera jsme se věnovali milé návštěvě, předevčírem jsme byli na Boubíně, předtím jsme zpracovali dva kubíky dřeva a zítra možná půjdeme na Kleť.
Díky „kmetskému“ věku jsem čím dál tím chytřejší, poznávám věci, na které nebyl čas. Jen si nejsem až tak jist, že tou moudrostí se to vše dosavadní vyváží. Přesto toto léto budiž pochváleno. A zaplať Pán Bůh za naplněný život i za ten rentiérský čas.
