Kladu si otázku, zda i ta obrana evropských kulturních hodnot, kterou se tolik oháníme, není jen prázdnou floskulí vyvolanou strachem z neznámého.
Kolik z nás si uvědomuje, že naše kultura je postavena na židovské a křesťanské tradici, že má své základy ve starořecké a starořímské vědě, poznání a umění, že naše současná úcta k ženě vznikla kultivací křesťanů ve vztahu k bohorodičce Ježíše Krista? Kolik z nás relativizuje pilíře, na kterých stojí naše evropská kultura, a považuje tyto základy za nepotřebnou veteš?
Jaký je náš skutečný vztah k naší kultuře? Jako dítě mne moje matka vedla k tomu, že do divadla se chodí v šatech, bílé košili a kravatě. To bylo její vyjádření úcty k umění. Za největší potupu kultury považovala přítomnost lidí ve vytahaných, vyboulených teplácích v národním divadle. Ano, takový vztah měli soudruzi k nepotřebné kultuře. Dělníky z fabrik a z polí sesbírali do autobusů, aby jim ukázali národní divadlo.
Komunisti, hladoví po moci, na jedné straně zdvihali svoji ikonu komunistické kultury Zdeňka Nejedlého a na straně druhé nechali rozpadat do trosek barokní a gotické skvosty, které ke svému „třídnímu boji“ nepotřebovali. Po vzoru svého kulturního guru pohrdali hudbou Antonína Dvořáka jen proto, že jeho skladby vyjadřovaly úctu k Bohu.
Pohrdání kulturními hodnotami, pohrdání výchovou k pravdě, úctě k druhému člověku, k úctě k lidské svobodě a k úctě ke skutečné spravedlnosti, to byla naše výchova od února 1948. K tomu výchova k třídní závisti a nenávisti vůči poctivým, podnikavým lidem, kteří svého bohatství dosáhli svojí dovedností a poctivou prací, a to vše spojené s výchovou k rozkrádání socialistického vlastnictví a zostouzení skutečných morálních hodnot včetně úcty k Bohu.
To byl ten kotlík, ve kterém se vařil náš vztah k životu, ke společnosti a k národům v Evropě. Nejhorší však je to, že v listopadu 1989 jsme to shnilé a páchnoucí z kotlíku nevyhodili, a dnes to předkládáme našim dětem jako vynikající pokrm. To je naše současná kultura!
Možná se mi budete smát, jak málo mi stačí k tomu, abych psal o našem vztahu ke kultuře. Byl jsem v divadle. Moje maminka by se divila. Pánové v šatech a dámy ve večerních róbách byli výjimkou. Utahané svetry, rozhalené košile v šatech a kostkované košile moderně vytažené z kalhot. I to je svědectví naší doby.
Z čeho máme dnes strach? Že se nám ztratí naše kultura nebo že se na nás valí cosi neznámého? Jaký je náš vztah k naší kultuře ve skutečnosti?
