Důvody jsou tři: 1. Restrikce akutních lůžek v posledních desetiletích. 2. Sledování nesměrodatných statistických údajů. 3. Babišovy preference politického řešení před řešením odborným.
Ad 1) Od Vítězného Února 1948 se stále sledovalo, zda akutních lůžek v nemocnicích není příliš mnoho. Souviselo to s tím, že přirozené vztahy ve společnosti byly nahrazeny vztahy direktivními od zeleného stolu v duchu socialistického inženýrství. Plánovalo se vše. I počty zemřelých na odděleních.
Teprve po Listopadu se toto socialistické inženýrství prohloubilo po změně z komunistického, přídělového systému financování zdravotnictví na složitě přídělové financování se včleněnými zdravotními pojišťovnami, které neslouží ve skutečnosti jako pojišťovny, ale jako pouhé redistributorky naší zdravotní daně. Jejich pluralita bez reálné konkurence je jen klausovská iluze kapitalismu ve zdravotnictví, jde o jakési moderní Potěmkinovy vesnice.
A s heslem, že každé lůžko si najde svého pacienta, docházelo k postupné restrikci akutních lůžek. V systému socialistického inženýrství bez přirozených vztahů se nepočítá s nárazovou prací lékařů při zvýšených nárocích na zdravotní péči. Zdravotnictví funguje úsporně, když omezíme akutní lůžka, omezíme počty lékařů a sester i pod únosnou mez. Funguje, ale rizikově.
V tomto stavu ministr Adam Vojtěch převzal zdravotnictví a došlo ke zvýšeným nárokům na zdravotní péči při koronavirové pandemii. Adam Vojtěch musel proplout mezi úskalím selhání zdravotní péče pro nedostatek akutních lůžek při nezvládnuté pandemii se stovkami mrtvými a úskalím omezené nezbytné zdravotní péče přinášející také vyšší úmrtnost. Zatím lze mluvit o mistrném zvládnutí problému restrikce akutních zdravotních lůžek.
Ale ten Damoklův meč potenciálního selhání zdravotní péče s tisíci mrtvými, vedl k zastavení české ekonomiky, ze kterého se budeme léta vzpamatovávat. Takže ty původně plánované úspory lůžek, lékařů a sester nás přijdou pěkně draho!
Ad 2) Od počátku pandemie stavíme na číslech potvrzených případů koronavirózy. To jsou však čísla zavádějící a přinášející jen vyděšení občanů! Po zastavení celé společnosti v karanténě sloužila k pochvale šikovnosti našich politiků. Jinde umíraly stovky a tisíce občanů, u nás se nákaza prakticky nešířila, nemocnice neměly naplněná připravená akutní lůžka a některé přístroje byly využity jen z jedné třetiny. Jenže zastavenou společnost nemůžeme nechat do nekonečna!
S pandemií budeme vyrovnáni, až bude celá naše společnost promořena a mít protilátky proti koronaviru, přirozené nebo získané očkováním. Současná oficiální promořenost naší společnosti je řádově v desetinách procenta. Promoření společnosti koronavirem jsme na jaře zabránili, ale nejsem si jist, že je to pro dnešek terno! Ve společnosti je méně protilátek omezujících pandemii přirozenou cestou.
Pokud si uvědomíme, že při poklesu pročkovanosti proti spalničkám pod osmdesát pět procent se otvírá prostor pro epidemii spalniček, pak při promoření společnosti koronavirem v desetinách procenta zdaleka ještě nejsme za vodou!
Proto při sledování denního nárůstu počtu nakažených musíme počítat s tím, že počty nových případů nebudou řádově ve stovkách, ale mohou dosáhnout k tisícům. A ve skutečnosti se pro nás nic neděje! Proto tato čísla denně prezentovaná v médiích nesledujme! Tato čísla denního nárůstu nemocných jsou dána možnostmi testování. Podstatné je sledování počtu obsazených akutních lůžek pro aktuální potřebu a potřeba JIP. To je však starostí politiků.
Pro občana je vhodné sledovat v jednotlivých okresech a jednotlivých lokalitách počty nemocných na sto tisíc obyvatel a přizpůsobit těmto číslům své chování. Smrti se většina z nás bát nemusí. Na koronavirus zemřely ve skutečnosti jen dvě zdravotní sestry, které jsme včas nezabezpečili ochrannými pomůckami. Mediálně sledované číslo smrtnosti je jen otázka potenciálně urychlené úmrtnosti na jiné závažné nemoci.
Ad 3) Dokud Andrej Babíš dovolil odborným lékařským teamům informování veřejnosti, tak jsme se mohli spolehnout na politická řešení na podkladě odborných výsledků. Pak politici začali rozhodovat populisticky podle přání veřejnosti. Začal souboj mezi reálnou pandemií a přáním společnosti.
V současnosti naši politici preferují spasitelský přístup k pandemii, oni jsou ti zachránci, kteří spasí svět. Já vím, blíží se volby a Vojtěch Adam je hodný člověk, chce vyhovět všem, zejména premiérovi. Ale to nevidím růžově! Není dobré, když politik ovlivňuje rozhodnutí odborníků. Před Listopadem jsme si toho užili již dost!
A na závěr, co se mi u politiků nelíbí. To je právě ten spasitelský komplex. Oni se snaží rozhodovat o všem a nenechávají prostor pro občanskou svobodu a odpovědnost. Tím devastují normální přirozené vztahy a vytváří virtuální společnost. Rozhodují za nás, oni papalášsky ví a my musíme jen poslouchat. Slabost tohoto levičáckého inženýrství se prokáže v jednotlivých krizích. Dnes třeba v koronavirové pandemii.
Já se ve svém chování stavím na stranu občanské svobody a odpovědnosti. Když jsem měl chřipku a musel jsem pracovat, vždy jsem dbal na zvýšenou hygienu a nosil roušku, abych ostatní nenakazil. Pokud mám rýmu nebo kašel, mám na obličeji roušku jako každý slušný a odpovědný člověk i dnes. Pokud jsem zdráv a bojím se kapénkové infekce, mám také pro jistotu na obličeji roušku. Pokud bychom byli vzájemně ohleduplní, toto dodržovali a navzájem se chránili, pak žádné instrukce politiků nepotřebujeme. A tak ať politici budou přikazovat, co chtějí, budu mít vždy v kapse připravenou roušku a desinfekci.
Občanská svoboda a odpovědnost jsou cennější a účinnější než občanská poslušnost!
