Jsem římský katolík. Najednou jsem zjistil, že v Boha nevěřím. Ale to je hřích! A tak jsem si začal klást otázky, proč lidé věří v Boha a jiní nevěří v Boha. A nechal jsem se vést...
Můj táta pocházel ze selské rodiny, katolické víry, ale kněze potřebovali jen při narození, při svatbě a při pohřbu. Otec mojí mamky prý prohlašoval, že se modlit nemusí, protože se ve škole namodlil na celý život. Takovýmto rodičům jsem se narodil.
Asi v šesti letech jsem dostal dar víry. A opruzoval jsem tím všechny lidi ve svém okolí. Moji rodiče byli donuceni chodit každý týden do kostela na mši svatou. Moje mamka ve svém mládí přičichla k ezoterice a referovala o svých zážitcích. A tak jsem zápasil mezi vírou a ezoterikou. Máme doma obraz namalovaný v jakémsi mediálním, hypnotickém rauši. Vyprávěli mi o různých médiích, která reprodukovala důvěřivým lidem příbuzné ze záhrobí a vyřizovala nejrůznější vzkazy. Ale to je také hřích!
Dělal jsem nejrůznější pokusy s parapsychickými jevy. Zkoušeli jsme, zda síla myšlenky je silnější než fysikální veličiny. Dělali jsme to poctivě. A tak silnější byla hmota. Úspěšnější jsem byl, když druzí vytahovali kartu, kterou jsem chtěl, aby vytáhli. Kouzelnické vzdělání jsem neměl. Ale kouzelníky jsem ctil. Některé triky byly hloupé, ale většině jsem na kloub nepřišel.
Ve svých šesti letech jsem asi zasvětil svůj život Bohu. S narůstajícím množství testosteronu v těle jsem se vzbouřil proti „bohu nesoulože“, jak o křesťanském Bohu píše Milan Kundera. Ale postupně jsem začal poznávat, že je rozdíl mezi Bohem sui generis a Bohem prezentovaným církví. Bůh Ježíše Krista se mi jevil jiný než Bůh katechismový.
To už nešlo o střet víry a pověry. Tady šlo o víru jako takovou. Je Bůh nebo není? Jaký je Bůh? Nastalo osobní hledání. Nepřestal jsem chodit do kostela na mši a zachoval jsem si úctu ke svátostem. A jako Pražák jsem si vybíral, kam půjdu do kostela. Často při kázání kněz řešil problém, kterým jsem se zrovna zabýval. Jako by mne někdo vodil po kostelích.
Nejen po kostelích, po přínosných zajímavých lidech, po přínosných společenstvích, ale i po hříších a ubližování druhým. Hladově jsem hledal Život, skutečný život a reálného Boha. Snažil jsem se číst duchovní literaturu, která se za komunistů netiskla, a tak jsem četl knihy, které byly vytištěny ještě za první republiky a které se mi podařilo vyjmout ze skládky vyhozených knih z klášterních knihoven, kde čekaly na rozdrcení v papírnách. Ani jsme ten lup nemohli na kolech uvézt.
V biflování katechismu jsem nikdy nebyl zdatný, četl jsem různé apologetiky, zápasil s neotomismem a nesnášel tautologie nebo „logické skoky“, které pro mne znehodnocovaly čtený text. V době Pražského jara (1968) jsem chodil na dialogy marxistů s věřícími.
Hltal jsem rozumy Miroslava Plzáka a jiných znalců lásky a milování. Snažil jsem se pochopit Sigmunda Freuda, přičichnul jsem k neobehaviorismu, na vysoké škole jsem studoval marxismus. Potřeboval jsem provést restrukturalizaci svojí osobnosti. „Já šám!“, jak říkají malé děti, nikoho k tomu nepustím! Jen jsem netušil, že je to obtížné až prakticky nemožné.
Jsem vděčný za noci prohovořené o Bohu se spolužáky v poštovním učilišti ve Znojmě, jsem vděčný za knihy, které se mi čirou náhodou dostaly do rukou, jsem vděčný všem ženám, které jsem zklamal, jsem vděčný všem, kteří mi pomohli v mém hledání Života. Všichni jste mi přinesli kamínek do mozaiky. Rodové sídlo jsem opravil, stromů zasadil přehršel, syna zplodil a konečně se stávám člověkem. A nebojím se návratu k Němu.
Katechismovou víru poněkud nectím. Nectím prostudovat katechismus a prohlásit „všemu věřím“. Taková víra nemá kořeny. Ctím jen hledání a postupné nacházení. Jak je to časté, mít víru v Boha jako skálopevnou jistotu a ocitnout se v temnotě prázdnoty bez Boha! Prožili si to mnozí svatí, ale i Ježíš před svou smrtí. (Mat27,46) Stejnětak je časté halasné proklamování, že Bůh neexistuje s náhlým zmlknutím pro opačné poznání. Také jsem jen obyčejný nevěřící Tomáš, který si potřebuje sáhnout do Kristova boku. Jsme všichni stejní.
Čeká nás návrat k Ježíši Kristu a k Jeho následování. Čeká nás očištění teologie od pozdějších lidských nánosů. Církve budou muset provést revizi své věrouk y a mravouky. Pak teprve bude možný skutečný ekumenismus a život věřícího bude přijatelný i pro současné skeptiky. Ale teologie není věcí nás obyčejných lidí. O to ať se hádají naši učení teologové.
My obyčejní máme jediný úkol. Poctivě s pravdou hledat Boha skrze Ježíše a vzájemnou službou jeden druhému utvářet království Boží Lásky mezi námi. Na křesťanech závisí budoucnost světa, zda tu bude Boží království nebo peklo. „Jděte a učte všechny národy!“
