Jak je to možné, že v Rakousko-Uhersku za císaře pána bylo na železnici bezpečněji než dnes, kdy máme přehršel zabezpečovací techniky?
Právě nyní zjišťujeme, že od Nového roku za pouhé dva měsíce bylo na železnici 220 mimořádných událostí. To jsou 3-4 mimořádné události denně! A srážky vlaků jsou na denním pořádku. Za pouhé dva týdny jich bylo šest!
Přestože máme nepředstavitelně více zabezpečovacích zařízení, než bylo za císaře pána, a že jsou mnohem modernější. Současné naší bezpečnosti to neodpovídá! Proč?
Z císaře pána byl provoz na dráze mnohem menší. Samozřejmě. Ale přes všechna možná současná moderní zabezpečovadla byl bezpečnější. Provoz byl hlídán přísnými předpisy, které mi v mládí připadaly zbytečné. Ne, že bych byl tak stár, ale jejich platnost byla zachována ještě na konci padesátých let.
Železniční provoz byl hlídán člověkem na každém kroku nejméně na dvou úrovních. Na lokomotivě byl strojvedoucí a topič, cestu sledoval vlakvedoucí a další personál byl ve vlaku. Zvenčí byla trať zabezpečena člověkem na každém kroku. Na každém větším nádraží byl náčelník, výpravčí a řada další obsluhy. Bezpečnost byla střežena na všech vjezdech do nádraží člověkem, který měl přehled o nastavených výhybkách. Každý měl svoji osobní odpovědnost.
U každého křížení dráhy se silnicí byl strážní domek, kde byla obsluha, která měla povinnost uzavřít na hlavním tahu silnici závorami. Uzavíraly se i vedlejší polní cesty na dálku i několika kilometrů. Každý strážný ve strážním domku měl možnost zastavit vlak ve svém rayonu.
O každém projíždějícím vlaku byla sdělována informace nejen každému nádraží, ale i každému strážnímu domku. Ti starší si ještě pamatují, jak zvonek odbíjel „nahoru“ nebo „dolu“ určující směr, odkud vlak přijížděl.
Strojvůdci byla šlechta u dráhy. Měli nejkratší pracovní dobu. Pracovali jen pět a půl hodiny průměrně na jeden den, pokud si to pamatuji dobře. Teprve v padesátých letech za vlády komunistů jim pracovní dobu prodlužovali. Pracují dnes jen všeobecnou průměrnou pracovní dobu, nebo to mají jako lékaři a sestry s nekonečnými přesčasy? Dohánějí malé platy vedlejšími úvazky?
Dnes je provoz zjednodušen. Ale nejsou lidi! Nejsou lékaři, nejsou sestry, nejsou učitelé, nejsou řidiči autobusů, nejsou strojvedoucí, ale nejsou ani dělníci! Kde jsou? Máme dost úředníků, kontrolorů, revizorů, superkontrolorů, superrevizorů... A nezbývá lidí na práci.
Proto v nemocnicích zbytečně umírají lidé, proto na železnici zbytečně umírají lidé a množí se únava, deprese, blbá nálada a vyhoření. Co s tím?
Chybí nám osobní svoboda a osobní odpovědnost. Žijeme v zajetí levicového sociálního inženýrství s kolektivní odpovědností. Nehledáme svobodné, osobnostní individuality odpovědné za svoje rozhodnutí. A naučili jsme se příliš tomu, že je lépe čekat na sociální dávky než svobodně pracovat. Je mnoho dobře placených míst, kde se až tak moc nepracuje. Proč toho nevyužít. A učíme tomu naše děti. Ale to nemá budoucnost!
Co můžeme udělat pro to, aby naše společnost tu budoucnost měla? Co můžeme změnit ve zdravotní péči, aby ta péče měla budoucnost a byla kvalitnější? Co můžeme udělat pro organizování cestování, aby bylo bezpečnější i do budoucnosti?
