Pražské povstání jinak

Zapisují svědectví svého otce, které si bez zveřejnění odnesl do hrobu.

Především musím říci, že si nesmírně vážím všech občanů, kteří měli odvahu postavit se nejen v Praze zmírající hydře německého nacismu bez řádného vystrojení a výcviku a kteří často v těchto nerovných bojích odevzdali to nejcennější, co měli, svůj život. Ačkoliv komunistický režim se jejich akcí holedbal, dodnes nemáme o těchto hrdinech evidenci a odhadujeme počet padlých v době Pražského povstání přibližně na 1400 lidí.

Dozvídáme se, že vzhledem k nedostatečnému vystrojení, výcviku a organizaci bojů mohly být počty mrtvých podstatně vyšší, kdyby od jihu nepřišli do Prahy dobře vybavení a vyzbrojení Vlasovci, kteří jediní přišli včas a fakticky zastavili boje mezi německými fašisty a špatně organizovanými občany. To se znelíbilo Stalinovi, který osvobodil Prahu den po válce, a tak Vlasovci byli odměněni popravami a gulagy.

Konečně se dostávám k informaci od svého otce, který ze strachu z komunistů ji nikdy nezveřejnil, ale v soukromí  často opakoval. V závěru války můj otec potřeboval odjet služebně z Prahy a obával se v Praze opustit svoji rodinu. V Praze kolovala šuškanda, že se něco připravuje, ale nikdo nevěděl co. Náhodou potkal svého známého, který byl v přípravném výboru komunistů, možná se jmenoval Procházka, ale nevím to jistě. A tak se mu svěřil se svojí obavou.

Dostalo se mu této odpovědi: „Ale, Bohoušku, to se neboj odjet z Prahy, to bude jen taková legrace, aby bylo co napsat dětem do čítanek…“ A táta po letech dodával: „Ta legrace stála stovky lidí život…“

Toto svědectví samozřejmě neponižuje hrdinství jednotlivých občanů, na které vzpomínám s úctou. Je jen svědectvím lehkomyslnosti vedení povstání, které připomíná Stalinův po válce tradovaný přístup k sovětskému člověku „nás mnógo“.