Katolík má dle církevního práva povinnost alespoň jedenkrát ročně jít ke sv. zpovědi a sv. přijímání. Většina z nás si dělá duševní úklid dvakrát do roka, před Vánocemi a před Velikonocemi.
Ale mnozí z nás s tím máme problém. Měli bychom zpytovat svědomí, pak svých hříchů litovat a pak se z nich ve zpovědnici vyznat. To jsme se učili v náboženství. I to, že máme ve zpovědnici začít: „Vyznávám se Bohu všemohoucímu a vám, otče duchovní, že jsem se těchto hříchů dopustil…“ A teď jak do toho?
Asi nejsem sám, kdo s tím má problém. Také máš pocit, že až tak vážný hřích jsi vlastně neudělal? Nikoho jsem nezabil. Nikoho jsem neokradl. No dobře, ale to nikomu nepatřilo, to bylo státu… Jestli jsem byl svojí ženě věrný? Vždyť většina mužských své ženě celý život věrní nejsou… Byl jsem na svoji ženu škaredý? Nu jo, ale když ona si začala… Že jsem byl škaredý na svého souseda? Kdyby si byl nezačal… Občas zpovědník je překvapen, jak místo svých hříchů přednášíme hříchy svých bližních. To se pak ale špatně k takovým hříchům prožívá lítost… A bez ní není sv. zpověď platná. Co s tím?
Doporučuje se číst si denně v Písmu sv. Narazíme na hodně osobních výzev k nám, co bychom měli dělat. Když jsme však k sobě poctiví, pak si uvědomíme, že ty výzvy nemáme odvahu plnit. Ono se řekne, následovat Krista, ale víš jak skončil? A jak skončila většina těch, kteří ho následovali? Následuj Ježíše a Církev tě zbaví vysokého úřadu. Všichni svatí s tím měli problém.
Že jsem zrovna nevybral to pravé ořechové? Moc málo křesťanů bere vážně výzvu, že mají následovat Ježíše Krista. To přece nejde… V dnešní době… To není pro mne… A že bych mohl mít těžký hřích? No, to už vůbec ne! Nikoho jsem nezabil, nikoho jsem úmyslně nepoškodil, nikoho jsem úmyslně neokradl, nikomu jsem úmyslně nelhal… Vždyť já jsem vlastně hodný člověk. Z čeho se mám zpovídat? Může snad někdo říci, že jsem mu ublížil... Tu třísku v oku bližního vidíme tak snadno, ale trám ve svém oku? Ten je tak podivuhodně průvidný…
Je mnoho věřících, kterým současná zpovědní praxe vyhovuje. Ti nemají důvod, cokoliv ve svých zvyklostech měnit. Toto povídání je jen pro ty, kterým tradiční zpovědní praxe nevyhovuje, kteří kvůli tomu oddalují sv. zpověď tak, že najednou zjistí, že u zpovědi nebyli již několik let.
Carlo Maria Martini pro tyto lidi doporučuje naše úsilí o smíření s Bohem vést formou kajícího rozhovoru s knězem. Takový rozhovor by měl mít tři části: Vyznání chvály, vyznání života a vyznání víry.
První část může být vedena formou děkovné modlitby nebo formou dialogu s knězem. S vděčností tak předkládáme vlastně Bohu, jaké radosti jsme poslední dobou, od posledního takového rozhovoru prožívali, co jsme s Boží pomocí poznali, pochopili, jaký konkrétní problém se nám podařilo vyřešit, jaký konkrétní vztah se nám podařilo vylepšit, která slova bible se nám podařilo nově pochopit, co krásného se nám podařilo udělat a prožít. Mnoho k tomu nepotřebujeme, abychom prožili vděčnost a veřejně ji přiznali.
Následuje vyznání života. V této chvíli si uvědomujeme, co se nám nepovedlo, čeho bychom se chtěli zbavit, co bychom chtěli změnit, co bychom nejraději vzali zpět. Nemusím hledat svoje hříchy, ale spíše to, co nás vzdaluje od Boha, co způsobuje naší stísněnost před Ním. Mám šanci pochopit, co mne vede k tomu, že jsem vůči někomu zlý, proč někoho nenávidím, proč se někomu vyhýbám, proč jsem nezkrotný v jídle, v pití, proč nejsem ochoten se více hýbat, nebo více pečovat o svoje tělo, které mi bylo propůjčeno. (Jiné tady nedostanu.) Zde je prostor uvědomit si před Bohem, v čem chybuji v péči o svoje tělo, svoji duši, svoji rodinu, svoji obec, svoje přátele… Možná se budu i za to stydět, jak o to vše špatně pečuji.
A na závěr je vyznání víry v to, že Bůh mne má rád přes to všechno, jak hospodařím s Jím svěřenými hřivnami, že dokáže odpustit všechno, co se mně na sobě samém nelíbí, že mne má rád mnohem víc, než jsem já sám schopen pochopit.
Takového kajícího rozhovoru je schopen každý z nás. I ten, který tvrdí, že v Boha nevěří. Proč to nezkusit? Aspoň jednou za rok… Já věřím, že najdeš kněze, který se nezděsí, když k němu přijdeš do zpovědnice: „Pane faráři, já stejně nevěřím, že Pán Bůh je. Ale co kdyby. Chtěl bych to mít i Ním srovnané…“
