Je duše jen prázdný náboženský pojem, nebo realita? Budeme vycházet z medicínské terapeutické empirie a dotkneme se nejrůznějších lidových náboženských představ o nebi.
Když jsem chodil do školy, soudružky učitelky v duchu komunistického protináboženského tažení, se vysmívaly jakékoliv zmínce o duši. Vzpomínám, jak tuto duchovní entitu materializovali výsměchem, že kapr má duši, kterou však v těle člověka nenajdeme.
Po druhé světové válce ještě byla k dispozici apologetická náboženská literatura vnímající člověka dualisticky, jako tělo a duši. Již tenkrát jsem to vnímal jako kriticky nepřesné, jako takové kroužení kolem problému, na který si nemohu sáhnout. Náboženská teze je, že duše je věčná. Dovedete si to představit? Těžko. Proto mnohý člověk dnes nevěří v nesmrtelnost duše.
Pozoruhodné je také, jak si člověk představuje nebe. Gurmáni si představují, že budou s Bohem sedět za stolem a pojídat nejlepší laskominy. Pijáci si představují, že tam poteče nejlepší víno. Mladí muslimští sebevrazi si představují, že tam na ně čekají desítky pannen lačných znásilnění. Křesťanská náboženství mluví o vzkříšení těl, že v nebi budeme i s tělem, novým a lepším. Někteří filosové uvažují o splynutí duše s Bohem v lásce. Tak jak je to? Nevíme. Jen se nám to jeví, že je to úplně jinak, než si to představujeme.
Také si můžeme představit nebe na zemi v duchu Jana Wericha, že lidé se budou k sobě navzájem a k veškerému stvoření chovat se vzájemnou úctou a láskou, svobodou a spravedlností, a že ta spása Ježíše Krista má konkrétní rozměr, pokud je člověk skutečně naprogramován k sebezničení, jak o tom svědčí nejnovější experimentální poznatky z neuropatologie.
V tomto úhlu pohledu nemusí být dominantní transcendence vertikální, ale horizontální s novým pohledem na věčnost a nesmrtelnost duše. Toto myšlení je dnešnímu člověku bližší, odmítá věčnost naší duše, možná ze strachu z trvalých trestů za naše provinění, a přesto spása Ježíše Krista má pro člověka smysl. Ale vraťme se ke křesťanskému pojetí nesmrtelné duše.
Křesťanský dualismus, že člověk je tělo a duše se dostává do umění, ale i do medicíny. Zjišťujeme, že nemoci nejsou jen důsledky konfliktů člověka s vnějším světem, ale že také hrají roli duševní pochody v člověku. Lékaři, aby dnes nevypadali jako tmáři, nemluví o duši, ale o psyché.
Pokud vycházíme z terapeutických empirických zkušeností, tak naše nemoci mohou mít základ i v interpersonálních vztazích. Na této zkušenosti staví svou léčbu Jan Hnízdil. Ale velmi častým zdrojem nemocí jsou též intrapersonální vztahy, duševní vztahy uvnitř člověka.
Tady vyjděme z pohledu Sigmunda Freuda a jeho empirických osobních zkušeností, z jeho zkušeností s léčbou neuróz. Leckdos dnes považuje jeho názory a metody za překonané, a má v mnohém pravdu, ale vyjděme z jeho náhledu na člověka, že se skládá ze tří komponent: Id (tělo), Ego (já) a Superego (soubor norem, příkazů a zákazů). Sigmund Freud byl žid, ale jako by vycházel z učení svatého Pavla, že člověk má tělo, duši a ducha. A když se sváří tělo s duchem, pak trpí duše a celý člověk. Podle Freuda lze říci, že Id a Superego jsou jako dva bujní oři, které kočíruje Ego. A když jde Id „čehý“ a Superego „hot“, pak má vozataj Ego vyčerpávající problém.
V puritánském 18. století šlo Freudovi především o problém sexuality a sexuálního pudu. Šlo o konflikt mladého těla plného nejen sexuální energie s duchem naplněným náboženskou askezí. Nejproduktivnější je člověk, který mezi tělem a duchem (Id a Superego) nemá konflikt. Jenže tyto problémy puritánského devatenáctého století nacházíme dodnes. A mne překvapilo, že tyto problémy se netýkají jen lidí náboženských, ale i ateistů.
Nedávno jsem naopak potkal asi pětapadesátiletou ženu s vysoce aktivovanou sexualitou v těle, ale i v duchu. Tak oba Freudovi oři, Id a Superego, táhnou jedním směrem, což zvyšuje výkonnost člověka. Jde o ženu mensovního IQ, pečuje o dvě ordinace praktického lékaře, je sponzorem hospicových domů, kde bývá přítomna na jejich otevírání, se svým značně mladším manželem jezdí na kole po horách, každý týden dává na facebook fotky z jiných hor nebo z pobytu v klášteře na exerciciích, jezdí po nejrůznějších vzdělávacích akcích, v zimě se koupe ve studené vodě v přírodě, když není zbytí, dobrovolně dělá kostelnici, má poctivou víru v Boha, i když má problémy s církevní judikaturou. Žije vysoce aktivně naplno, je plna životní energie, má ráda lidi a lidmi je milována. A v čem je tajemství její aktivity? V bezkonfliktním vztahu mezi Id a Superego, mezi tělem a duchem!
Konflikt mezi Id a Superego bere člověku životní elán, ale je i potenciálním zdrojem různých nemocí. Mluvíme o psychosomatických onemocněních, ale zatím je léčíme převážně chemicky, materialisticky, i když jde o intrapersonální konflikt, který by měl být řešen duchovně vzdělaným odborníkem.
Pokud si jako katolík kladu otázku, co jest ve skutečnosti lidská duše, vycházím z vnímání člověka Sigmundem Freudem a duši člověka ztotožňuji s pojmem Ego. Jenže Ego (Jájství) se podle empirie Freuda, i empirie naší současné, rozvíjí až kolem druhého roku. A to přináší konflikt se současným, teologickým pohledem na člověka.
Současná etika a teologie považuje splynutí gamet za okamžik, kdy dochází k inkorporaci lidské duše. Proto každá interrupce je vlastně zabitím člověka. V tomto ohledu je zajímavý pohled velikého církevního učitele Tomáše Akvinského ze třináctého století, který sdílel přesvědčení, že inkorporace duše do těla se děje až ve čtvrtém měsíci těhotenství. To je pozoruhodný pohled, protože exkulpuje andělíčkářky (potratářky) z viny zabití člověka.
Pokud ztotožníme pojmy duše a Ego, pak podle Sigmunda Freuda dochází k rozvoji humánní duše až ve druhém roce člověka. To by korespondovalo s chování starých Řeků. Když se otci jeho právě narozené dítě nelíbilo, tak je zabil shozením ze skály. To je samozřejmě v rozporu i s morálkou normálního dnešního člověka.
Současná křesťanská teologie vnímá za okamžik inkorporace duše splynutí gamet. Vzpomeneme-li na řecké filosofy rozlišující duši vegetativní, animální a lidskou, můžeme říci, že splynutím gamet vzniká anima animalis a anima hominis se dle Freuda tvoří až v druhém roce života. Pokud hledáme kompromis mezi teoretickám přístupem teologickým a Freudovým přístupem empirickým, můžeme uvažovat o inkorporaci duše animální, která se v průběhu druhého roku proměňuje v duši lidskou.
Jak to tedy je? Nevím! Já zanechávám teologických spekulací a přijímám jen empiricky, že Freudovo Ego je vlastně duší dle svatého Pavla, což je použitelné v terapii nemocí, jejichž zdrojem jsou intrapersonální konflikty.
Toto přijímám, i když nejsem biblista. Jeví se mi, že v Písmu dochází ke směšování pojmů duše a duch, což pro nás může být zmatečné. A uvažujeme-li etymologicky, že spiritus (duch) a spiro (dýchám) má k sobě blízko, pak už jsme mimo empirii.
Pokud křesťané věří v nesmrtelnost duše, pak to můžeme vnímat jako nesmrtelnost našeho Ego, nesmrtelnost našeho jájství.
Je vhodné poznávat svět s pokorou a nectít jen tu jedinou svoji pravdu. Pro exaktní vědu je typické v jakémkoliv oboru, že určitá teze platí, dokud není vyvrácena tezí novou. Teologie se liší tím, že jde o čistě logickou stavbu opřenou o axiom „Bůh jest“. V teologii objektivní empirie není možná. Je možná jen individuální, subjektivní empirie. To prakticky znemožňuje pohyb myšlení, které poznáváme v přírodních vědách.
Křesťanská teologie dál staví na židovské tóře, prorocích a židovském mudrosloví, na čtyřech evangeliích, apoštolských listech, jedné knize prorocké, na tradici, patristice a církevních učitelích. A druhým základním předpokladem křesťanské víry je víra ve zmrtvýchvstání Ježíše. Bez této víry nejde o křesťanství.
Teologie je konzervativnější než přírodní vědy. Teologie se rozvíjí převážně jen přidáváním nových myšlenek, které nejsou v logickém rozporu s myšlenkami staršími. Dojde-li v teologii ke střetu myšlenek, vzniká hereze a nová náboženská denominace. Přírodní vědy a teologie si nemohou „fušovat“ do řemesla pro absenci objektivní empirie v teologii, čímž se podstatně liší.
Předmětem zájmu přírodních věd je vznik, vývoj a chod našeho světa. Předmětem zájmu teologie je spása člověka, jeho záchrana před naprogramovaným sebezničením. Přesto vnímám jako užitečné, pokud komparujeme teologické teze s poznáním přírodních věd, pokud náboženské pojmy poznáním přírodních věd porovnáváme.
Ohledně lidské duše zůstáváme v řešení většinou konzervativní, neodvažujeme se kritiky a tak o tom nemluvíme. Mně k pochopení pojmu duše pomohlo její ztotožnění s Freudovým Ego. To nikomu nevnucuji, jen nabízím k přemýšlení těm, kteří se o tento pojem zajímají.
..........................
Žádám čtenáře pouze o věcnou diskusi! Myšlenky nechť jsou polemizovány a kritizovány, ale nejsou jen planě dehonestovány!
