Kromě neochoty zaplatit zdravotnický personál a kromě nezákonného přetěžování personálu přesčasy je třetí příčinou destrukce našeho zdravotnictví zcela rozbité vzdělávání lékařů a sester.
Tak jako všechno, tak i vzdělávání zdravotnického personálu, řešíme po kocourkovsku, protože prioritou není vzdělání a samostatnost zaměstnance, jak tomu bylo před Listopadem, ale vyvedení peněz na vzdělávání do soukromých rukou. První otázkou politika musí být otázka: Co chci? A odpověď v této věci je jediná. Chci vzdělané a samostatné lékaře a sestry. A tomu musím podřídit veškerou legislativu.
Velmi kuriózní mi připadá, že politici chtějí určit dobu vzdělávání, po které je lékař nebo sestra schopna samostatně pracovat. To je první nesmysl. Proč? Protože ten čas potřebný k plnému vzdělání je zcela individuální a tudíž tu dobu nemůže určovat zákon, ale ten, kdo adepta samostatnosti vzdělává. Ano je to riskantní pro školitele, ale svalit odpovědnost za úspěšné vyškolení na zákon je naprostý nesmysl. Někdo je schopen samostatně pracovat po několika měsících, někdo není schopen samostatně pracovat ani po několika letech.
Určit samostatnost zaměstnance má mít vždy nadřízený zaměstnanému, který zodpovídá za správný chod svého oddělení. V oboru zdravotních sester to vždy byla staniční sestra a za lékaře rozhodoval o samostatnosti primař oddělení. Ti byli odpovědni za práci svých podřízených. Samozřejmě se zde střetávala potřeba kvalitního sekundáře s odpovědností za jeho samostatnost. Ale tak to má být. A od chvíle, kdy primař určil samostatnost svého podřízeného, byl adeptu medicínského vzdělání zvýšen plat. Podobně i u sester. Určovat toto zákonem není prospěšné ani pro adepta vzdělávání ani pro systém.
Druhou vážnou otázkou politika v této věci je, čeho chci dosáhnout v oblasti specializace a zastupitelnosti. Současný přístup preferuje specializaci před zastupitelností. A to je v současnosti příčina zvýšených personálních nároků, která dále prohlubuje krizi ve zdravotnictví. Úkolem politiků je najít rovnováhu mezi dostatečným obecným vzděláním v oboru a speciálním vzděláním v oboru. Proč? Protože obecné vzdělání v oboru umožňuje zastupitelnost ve službách a zlevňuje kvalitní provoz.
Jsem přesvědčen, že základním mezioborovým vzděláním po promoci by mělo být alespoň dvouleté vzdělání v roli sekundáře na interním oddělení s plnou odpovědností za zdravotní stav pacientů. Nestačí však jen přihlížet práci internisty přes jeho rameno. Musí jít o práci plnohodnotného sekundáře. Jen takto může lékař získávat reálné vzdělání. Toto internistické vzdělávání zakončené atestací by mělo být základem VŠECH oborů včetně praktických lékařů. Bez dobrých základů internistických dovedností nejsme schopni kvalitně provozovat jakýkoliv medicínský obor, ani praktického lékaře.
Základem vzděláním lékaře bývala atestace z jednoho ze základních oborů: interna, chirurgie, gynekologie a pediatrie. Bezpochyby absence internistického vzdělání byla nedostatkem chirurgického vzdělání, ale i vzdělání v dalších oborech včetně praktického lékaře. Tento pohled je revoluční a bohužel obtížně realizovatelný v dnešní době, kdy je problémem v zájmu zastupitelnosti na službách zůstat u čtyř základních oborů atestace. Přesto jsem přesvědčen, že v zájmu kvality lékaře v jakémkoliv oboru je plnohodnotné vzdělání internisty.
Nad tímto základní medicínským vzděláním atestací z interny by v ideálním případě mohly následovat jedno a dvoustupňové atestace v hlubších specializacích. Dobu potřebnou k dosažení atestace by neměla určovat legislativa, ale schopnosti adepta garantované školitelem.
Takto vidím ideál, ale realita je jiná. Systém vzdělávání byl oddělen od praxe. Měl být financován samostatně.
A tak došlo k tomu, že po promoci lékař nastupující do nemocnice nedostal za svoji práci zaplaceno, ale naopak musel nemocnici platit za to, že tam smí pracovat. To mohl jen synek bohatých rodičů. Ostatní byli takto donuceni pracovat v cizině, kde zůstal systém vzdělávání zachován. Ne každý rodič, který vydal za studia svého dítěte přes milion korun, ještě mohl financovat práci svého dítěte v nemocnici.
Tento absurdní systém již byl podstatně zmírněn. Na školení lékařů má přispívat stát, ale tyto částky jsou naprosto nedostatečné. A to vzdělání tomu odpovídá. A když konečně se lékař dopracuje k atestaci a úspěšně ji udělá, tak potřebuje sehnat několik milionů korun, aby mohl pracovat samostatně. Kde je takovýto ekonomicky zdecimovaný lékař má sehnat, když ani banka mu není ochotna půjčit pro nejistotu návratnosti? Má pak na vybranou: Zůstat pracovat v nemocnici nebo si vydělat prací v cizině.
A stejné je to u sester. Po čtyřech letech medicínských studií dříve sestra nastoupila do praxe a během několika měsíců byla plnohodnotnou, samostatnou sestrou. A podle toho byla placena. Dnes po čtyřech letech medicínských studií není sestra ničím. Musí absolvovat další tři roky medicínských vzdělávání, aby byla ze zákona plnohodnotnou sestrou. Tedy celkem studuje medicínu o rok déle než lékař a přesto není přijata na odpovídající práci.
Přitom vzdělávání sester po čtyři roky na zdravotní škole a několik měsíců praxe pod dozorem staniční sestry je pro plnohodnotné vzdělání sestry dostatečné a sestra by měla být placena jako samostatná sestra, protože je schopna samostatné práce ve službách.
Toto považuji za racionální přístup ke vzdělání lékařů a sester. Bohužel jak ve vzdělání lékařů tak i ve vzdělávání sester se hledá jen kompromis. Co bychom asi dělali s těmi slušně placenými vzdělavateli bez odpovědnosti za vzdělání?
Kocourkov? Ano, Kocourkov!
