Vážené dámy a vážení páni! Naše těla spějí do kytek. A je jedno, zda jsi splnil svoji osobní povinnost (postavit dům, zasadit strom a zplodit potomka) nebo nesplnil. Prach jsi a v prach se navrátíš!
V dětství, kdy se koupeme v lásce svojí maminky a svého tatínka, to vůbec nevnímáme a klidně při pohřbu babičky řekneme, bylo to pěkné a šel bych na pohřeb zas. V pubertě je nám to také jedno. To máme úplně jiné starosti! Ve středním věku na to také nemyslíme, protože máme největší starost, jak uživit rodinu.
Uteče to jako voda ve Vltavě a ocitneme se ve vyšším věku. A naše tělo bez ohledu, zda jsme prožili krásné dětství, bujaré mládí a plodný život, postupně začne chátrat. A vůbec ti nepomůže, lítat po doktorech! Prostě, když jdeme do let, musí to bolet. Postupně se zhoršuje funkce všeho a ničím to nezastavíme. Naše tělo se blíží ke svému konci. Někomu rychleji, někomu pomaleji, ale spějeme tam všichni.
Ale je v tom rozdíl, jak máme rádi život, jak máme rádi lidi kolem sebe, jak se dokážeme radovat z maličkostí, z východu slunce, z našich nejbližších, z úspěchů v práci, jak umíme odpustit hříchy lidí v našem okolí a jak dokážeme vnímat úctu k darovanému životu. Na tom záleží, jak dlouho tu na světě budeme.
Smiřme se s tím, že všichni spějeme do kytek. To nezměníme! Přesto ale svůj život máme ve svých rukou a jen na nás záleží, jak jej prožijeme a zda tu svoji degradaci zpomalíme. Nejsme tu proto, abychom tu žili věčně. Splnil jsi už svoje životní povinnosti? Tak můžeš jít a uvolnit místo příchozím! Nesplnil? Půjdeš také!
........................................
Je 2. Listopadu, památka zemřelých, dušiček, chcete-li. Hřbitovy svítí našimi vzpomínkami. Prakticky na každém hrobě svítí světélko. Jedno, dvě, více... Spojujeme se s těmi, co nás předešli.
