Pokud je tvůj Bůh imanentní, nedílnou součástí Přírody, zdroj, ale i součást, přírodních zákonů, pak jsi v oblasti východoasijského vnímání Boží entity.
Židovský Bůh je především všemohoucí Stvořitel světa včetně člověka a spravedlivý Soudce. Není součástí přírody, která může být nespravedlivá. A tak existuje Zlo, které doprovází člověka stejně, jako božské Dobro. Tím, že Bůh není imanentní v přírodě, je člověkem vnímán jako Osoba, se kterou je možný dialog člověka. Bůh je jedinečný, ale i žárlivý na naše potenciální bůžky.
V Evropě převážně vnímáme Boha Ježíše Krista, který je všemohoucím Stvořitelem i spravedlivým Soudcem. Bůh je jeden a je nejvýš spravedlivý a milosrdný. Bůh je jen jeden, ale ve třech Božích Osobách. Bůh Otec Stvořitel, Bůh Syn Vykupitel a Bůh Duch svatý Obnovitel. Pokud nechápeš Trojici Boží, tak se tím netrap, nepochopil to ani svatý biskup Augustin.
Bůh tak miloval člověka, že sestoupil na svět v podobě Ježíše Krista, aby svým lidským údělem se za člověka obětoval do krajnosti a skrze svoji potupnou smrt na kříži člověka vykoupil a spasil. Pokud tomu nerozumíš, nejsi sám a ber to jako neproniknutelné tajemství.
Spása člověka je pro dnešního člověka nepochopitelná. Člověk v Evropě se má většinou velmi dobře, a tak nemá potřebu věčného, dokonalého a šťastného života svojí nesmrtelné duše jednou po své smrti. Je spokojený již dnes.
Spása člověka má svůj historický vývoj. Židé vnímali spásu především jako záchranu a přežití národa. Ježíš Kristus přináší vědomí osobní spásy každého člověka skrze spásu nesmrtelné duše. K tomu je nezbytná Boží Láska.
V dnešní době je člověku představa věčného života jeho nesmrtelné duše většinou velmi vzdálená. Ale navzdory tomu znovu zažíváme více zevní ohrožení a stává se nám spása bližší opět jako záchrana a přežití národa.
V dnešní době je pro některého člověka obtížné vnímat jeho dualismus v podobě smrtelného těla a nesmrtelné duše. Zkusme se však zamyslet nad pojmy Sigmunda Freuda Ego, Superego a Id a porovnejme je s pojmy svatého Pavla duše (Ego), duch (Superego) a tělo (Id).
Pro křesťanskou víru je stěžejní v evangeliích popsaná událost, že Ježíš Kristus uložený do hrobu po třech dnech vstal vzkříšený z mrtvých den po sobotě. A tak každý týden alespoň v neděli, v den vzkříšení, slavíme tento základ křesťanské víry. Bez důvěry v Boží všemohoucnost tento klíč křesťanské víry člověk těžko přijímal v době apoštolské a těžko přijímá dodnes.
Katolická církev toto vzkříšení Ježíše Krista slaví mší svatou, což je vnímáno jako znovuobětování Ježíše Krista cestou nekrvavou. Ústřední částí je proměnění symbolu chleba v podobě oplatky z nekvašeného těsta v Tělo Kristovo a vína v Krev Kristovu. A máme tu další tajemství. Tělo Kristovo zůstává fyzikálně nadále oplatkou a Krev Kristova zůstává nadále bílým vínem. Katolíci to přijímají jako skutečnou tajemnou přeměnu, kdežto evangelické denominace to vnímají jen jako památku na poslední večeři Páně. Katolická církev má sedm svátostí (sanctissimum, křest, biřmování, smíření, manželství, kněžství a pomazání nemocných), které všechny evangelické denominace nepřijímají.
Za základ křesťanství lze považovat zprávu evangelisty Jana, že Bůh je Láska. A tak jako Bůh objímá láskyplně člověka, má člověk jakožto obraz Boží mít rád svého Boha, každého člověka, veškeré stvoření a ctít i každého svého nepřítele. Tato Boží Láska v člověku je základním kamenem spásy člověka. „Podle lásky vás poznají“, říká Ježíš Kristus.
Bůh Ježíše Krista není neosobním Bohem splývajícím s přírodou, ale Bohem osobním. Má tě rád někdy i víc než tvůj tatínek nebo tvoje maminka. A můžeš mu říkat Otče náš. On si tě vede, když se necháš vést. A můžeš si s Ním povídat o všem, i o tom, co by ses styděl povídat se svými nejbližšími. Stačí se jen v lásce otevřít k plodnému rozhovoru a ten tvůj filosofický Bůh se promění v tvého Tátu.
Pozoruhodný je vztah křesťanů k sexu a erotice, který je historicky tak negativní, až Milan Kundera ve svých „Směšných láskách“ nazývá křesťanského Boha „Bohem nesoulože“. Toto pohrdání Božími dary erotiky a sexuality je příčinou, proč mnozí křesťané v pubertě ztrácejí vztah k Bohu. Tato negace je tak hluboká, že přetrvala i období sexuální liberalizace.
Církev dnes stojí na rozcestí. Buď se v Boží Pravdě obnoví v duchu Ježíše Krista a osvobodí se od historických nánosů, bude znovu věrně šířit úctu k Pravdě, úctu k Bohu, úctu k druhému člověku, úctu ke svobodě a spravedlnosti, nebo ztratí svůj smysl pro dnešního člověka. A člověk dnes je naplněný nedůvěrou k Pravdě, Bohu, druhému člověku, ke spravedlnosti a svobodě, je naplňovaný závistí, nenávistí a lhostejností ke lži a krádeži. Obnovu svého lidství tolik potřebuje!
Jaký je tvůj Bůh?
