A to už se mi blíží osmdesátka! Asi jsem měl potíže se čtením od mala. Dnes se tomu říká dyslexie. A tak maminka četla povinnou četbu a psala obsahy.
Těžko se mi studovalo. Při druhém čtení textu jsem byl často překvapen, že při prvním čtení tam bylo něco jiného. A tak jsem to musel čít nejméně třikrát. Můj bratr Jiří to měl podstatně jednodušší, ve čtyřech letech četl ve školce dětem pohádky. Později něco studoval, třebas Sigmunda Freuda, a mně řekl jen obsah. Mně to stačilo. Propojil jsem si to do svého života a snažil se to vnímat prakticky. Bratr Jiří napsal několik odborných knih a já píši jen blogy.
Jednou jsem se pokusil o nadlidský výkon. Snažil jsem se přečíst Freudovu bichli o snech. Už když tu knihu vezmete do ruky, vnímáte, že má svoji váhu. Dnes si při této příležitosti vzpomínám na Suchého se Šlitrem, jak se pokouší o „Malou noční hudbu“ a svůj pokus hodnotí: „Nějak se ke konci dobabráme.“ Také jsem se konce té bichle o snech dobabral, což mne tak vyčerpalo, že jsem pak léta nečetl vůbec.
O Vánocích mi přinesl Ježíšek dvě knížky. Synek Vojta Ježíška navedl, že by se mi mohly líbit.
Jedna kniha byla od Dominika Landsmana a Tomáše Břínka „Někdo mě má rád“. První napsal text a druhý udělal obrazový doprovod. Jde o autorizovaný hanopis Jiřího Ovčáčka. Při čtení jsem ztrnul hned na prvních stránkách v obavě, že to si určitě Jiří Ovčáček nenechá líbit a dá autory k soudu. Ale syn mne uklidnil, že když šli autoři za Jiřím Ovčáčkem pro autorizaci, že jen mávnul rukou se slovy: „Napište si tam, co chcete!“ Tak to tak napsali.
Jde víceméně o životopis Jiřího Ovčáčka s vysokou básnickou licencí. Jde skutečně o hanopis. Ale tak lehce a čtivě napsaný, že i já nečtivec jsem ho četl jedním dechem. Celá kniha je plná hnusné špíny, která je popsána tak lehce, tak čistě a tak láskyplně, že nemusíte mít strach, že se od Jiřího Ovčáčka ušpiníte.
Druhá kniha je od Marka Ebena „Myšlenky za volantem“. Jeho graciéznost známe všichni dobře z oblíbeného televizního pořadu StarDance a z jeho písní. Všichni známe dobře jeho ušlechtilou duši. Text je absolutně nenáročný, takové jemné, milé pohlazení po duši. A čte se také jedním dechem.
Obě knihy mi udělaly radost. Zjistil jsem, že konečně se možná naučím číst.
