Toto je od nepaměti platící axiom, na kterém staví teologie, všechna náboženství i víra každého z nás. Křesťanská teologie staví na Bibli, na Starém zákonu a Novém zákonu, a na křesťanské tradici.
Křesťanská Bible má dvě části: Před narozením Ježíše Krista a po Jeho narození. Písma před narozením Krista, to je Tóra, proroci a židovské mudrosloví, a Písmo po narození Krista sepsané Ježíšovými apoštoly.
Křesťanští teologové v Tóře, v knize Genesis, nachází zprávu o stvoření světa, ve starých písmech židovských nachází dějiny vyvoleného národa, židovskou moudrost včetně krásné milostné poezie a u židovských proroků hledají předpověď narození Ježíše Krista.
Narození Ježíše Krista si připomínáme o Vánocích, Jeho misijní činnost si připomínáme po celý rok, o zdánlivě totálním krachu jeho misie rozjímáme ve Svatém týdnu před velikonočními svátky a o Velikonocích si připomínáme Jeho zmrtvýchvstání, kterým se potvrzuje Jeho božství. A každá neděle je připomínkou Kristova vzkříšení.
To vše opíráme o zprávy Ježíšových apoštolů. Ta písma Starého i Nového zákona považujeme za sdělení Boha člověku skrze člověka. Zápis však nebyl dán Božím diktátem, jak si mnozí z nás myslí, ale člověk tyto Boží texty zapsal skrze naše lidství. Boží sdělení je tak deformováno člověkem. Zápis je proveden člověkem a převážně s určitým časovým prodlením.
Proto se i pohled na Boha liší ve starších písmech židovských od písem zapsaných po narození Ježíše Krista. Starý zákon vznikl v době, kdy Židé žili v pasteveckých společenstvích, a kolem nich byly mocné říše s mocným panovníkem, králem nebo faraonem v čele, který byl pánem života i smrti člověka. To se zákonitě promítá i do lidského obrazu Boha. Bůh je mocný vládce a přísný soudce člověka.
Ježíš Kristus nám ale sděluje Boha jako našeho Otce, více laskavého než přísného. Bůh je Láska, zaznamenává evangelista Jan. Bůh tak miloval svět, že sestoupil v lidské podobě mezi lidi, aby je zachránil, aby je spasil. Nejen Židy, ale všechny národy na světě.
Co to je ta spása? Je to posmrtný život? Křesťané to tak převážně vnímají. Ale v dnešní době pojem spása nabývá nový rozměr. Spíše staronový, protože tak to vnímali již i Židé. Dnes exaktní cestou neuropatologické týmy docházejí k poznání, že člověk je naprogramován k sebezničení.
To v současnosti vnímáme jako reálnou hrozbu v dehumanizaci člověka. Lidská společnost se atomizuje, potřeby druhého člověka nevnímáme, vyrůstají mezi námi sebestřední sobci se závistí a nenávistí, lidská soudržnost se drolí a zápasíme jeden s druhým. Hrozí nám sebezničení?
Před dvěma tisíci léty Ježíš Kristus přinesl poselství lásky. Učil člověka pravdivému pohledu na sebe a druhé lidi kolem nás. Učil nás cestě k přežití společnosti. Vedl nás k vzájemné solidaritě, k vzájemné pomoci. Na tom postupně stavěla Evropa.
Dnes křesťanské narativy odmítáme. Ty jsou dnes převážně vnímány jen jako pohádky pro děti. Ale mnozí mají obavu, že se Evropa řítí do zkázy. Avšak Ježíšovou formací pohrdáme. Jsme chytřejší než příroda, jsme chytřejší než Bůh! Spásu nepotřebujeme! A hrozbu sebezničení nevnímáme.
On ten axiom měl a má svůj smysl i dnes!
