Vnitřní dluh je 300 miliard korun, chybí 2000-3000 lékařů a 3000-5000 sester, chybí pomocný personál, zavírají se oddělení, bankrotují celé nemocnice, prodlužuje se čekací doba na vyšetření a operace.
Tato sdělení si odporují!
Tok peněz ve zdravotnictví je absolutně nepřehledný a netransparentní. Proto se vůbec nedivím, že Andrej Babiš tomu nerozumí. Ale Adam Vojtěch by tomu už měl alespoň trochu rozumět. Oba jsou to chytří hoši! Ale neví, že nemocnice jsou ve ztrátách a krachují, protože zdravotní péči nemají zaplacenu. Svádějí to na špatnou práci ředitelů a zřizovatelů. Ale co mají dělat, když pojišťovny je platí nedostatečně, jen částečně? Už jsem si myslel, že Babiš to ví, když sliboval, že bude muset dát do zdravotnictví navíc 20 miliard korun ročně. Dnes (13/9-2019) to vypadalo opět, že nic neví!
Vnitřní dluh zdravotnictví je neuvěřitelných 300 miliard korun! Je to možné, jestliže 30 let jde do zdravotní péče značně méně peněz, než je vypočítána jeho potřeba. Ono se to za třicet let nashromáždí. Politici se celou tu dobu lékařům a sestrám vysmívali falešnými memorandy a ze zdravotnictví si udělali merunu, do které kopali jednou zleva, podruhé zprava. Díky heroickým výkonům personálu zdravotnictví fungovalo a zatím ještě funguje. A politici skrze zdravotnictví si hráli jen o svoje voliče a preference. Úspěšně! Ale svoje memoranda nedodrželi dodnes!
Jaké je naše zdravotnictví? Socialistické! Všechny strany, včetně „pravicových“ znají jen levicové sociální inženýrství, vymýšlejí, jak udělat chod zdravotnictví bez svobodných, přirozených vztahů! Bývalý ředitel IZIPu Jiří Paško ve Zdravotnických novinách tvrdil, že z našich peněz na naše zdraví se ztrácí 30-50 miliard korun ročně! Kde jsou ty námi zaplacené peníze, které se nedostanou do zdravotnictví? Jiří Paško tím zdůvodňoval nutnost kontrolního IZIPu. Ale ty peníze se u lékařů nevsakovaly! Kde jsou? Nevím! Vím jen, že ve zdravotnictví chybí! A tak vnímám naše zdravotnictví jako direktivní, socialistické, ale s mafiánskou složkou. Té nerozumím. Ta je mi cizí! Mohu jen tušit!
Peníze stále mizí! Není na zaplacení personálu, personál odchází, personál je přetěžován nepředstavitelnou exploatací. Ale nejsou peníze ani na zdravotní péči. Prodlužují se čekací doby na vyšetření, prodlužují se čekací doby na operační výkony. Peníze na zdravotní péči jsou omezovány. Proto se zavírají oddělení, někde i celé nemocnice! A naše peníze se syslují v pojišťovnách. Na co, když odmítáme krýt zadlužení zdravotnictví?
Náš stát vydává na zdravotní péči asi 5,9% HDP za svoje pojištěnce. Tím se dostáváme mezi nejchudší země Evropy. Průměrné výdaje na zdravotní péči jsou v Evropě 9% HDP. Ve Spojených státech amerických jde o 19% HDP z nepředstavitelně vyššího základu. Adam Vojtěch pro zdravotnictví peníze nepotřebuje. Zdravotnictví má prý peněz dost. Proto se penězi, které mají jít na státní pojištěnce, sanuje státní rozpočet, aby se voličům mohly sypat úplatky!
Andrej Babiš se vysmívá USA, že takové peníze jdou na zdravotní péči a přitom je v USA 50 milionů občanů nepojištěných. Proto mají dvoje zdravotnictví. Pro pojištěné luxusní péče a pro nepojištěnou chudinu jsou chudé státní špitály. Tímto zdravotnictvím mi vyhrožoval před mnoha lety předseda senátu Milan Štěch, když jsem ho upozorňoval, že naše zdravotní péče bezplatná skončí v nedostupnosti nebo ztrátě kvality.
Proč při tak vysokých výdajích mají v USA tak špatnou, rozdílnou zdravotní péči? Zdravotní pojišťovny jsou komerční a autonomně rozhodují o lékařích i pacientech. U nás jsou také nesvobodní lékaři i jejich pacienti, ale jsou zatím nesvobodné i pojišťovny, kterým víceméně příjmy i výdaje určují naši politici. Ale s tou autonomií pojišťoven se počítá i u nás. Už jsou k tomu načrtnuté zákony! Důsledkem bude totální rozvrat zdravotní péče se zánikem soukromých lékařů a přesunem zdravotní péče do rukou miliardářů!
Další příčinou dvojí péče je nepovinné pojištění v USA. U nás je pojištění povinné. Dalším problémem v USA je to, že výše pojištění se odvíjí od zdravotního stavu, což představuje nižší solidaritu mezi zdravými a nemocnými. U nás je dokonce navíc solidarita mezi chudými a bohatými. Ale přesto zdravotnictví se řítí do nedostupnosti nebo ztráty kvality! Proč?
Po čtyřicetiletém komunistickém brainwashingu u nás absentuje pravicové myšlení opírající se o svobodné, přirozené vztahy. Levicový přístup umožňuje ztráty peněz na nejrůznější „projekty“, spotřebovává pracovní sílu na kontrolory a revizory, protože občanovi nevěří. Samotní pracovníci chybí, je více byrokracie než vykonané práce. To je bazální problém našeho státu.
Kára našeho zdravotnictví od Listopadu zapadá stále hlouběji do levicového bahna. Nedovedu si už vůbec představit, jak tuto káru zpět dostat na normální cestu. Očividné je, že se o tom budou naši politici bavit až po krachu.
Normální pravicový přístup ve svobodných, přirozených vztazích proto neočekávám. Možná se pokusí o pseudopravicový přístup, o který se již pokusil Tomáš Julínek, tedy návrat poplatků bez změny v základních vztazích jednotlivých subjektů.
Životodárnou zásadní změnou by bylo to, že část zdravotní péče bude platit pacient v ordinaci a zbytek že doplatí skutečná zdravotní pojišťovna. Chudé nemůžeme řešit zdravotnictvím bezplatným pro bohaté, ale sociálními dávkami! Tato změna přinese významné úspory, které budou moci stabilizovat naši zdravotní péči na dlouhé roky bez dalších vnějších, státních zásahů.
Dnes je zdravotní péče příliš zneužívána. Tím, že částečně skrze zdravotní péči potečou peníze pacienta, bude možné zbylé peníze využít smysluplně, zaplatit personál i lékařské výkony, na které dnes peníze nejsou.
Problémem je, že všeobecně nedůvěřujeme člověku, nedůvěřujeme lékařům a že jsme postkomunisticky přesvědčeni, že bez té falešné buzerace a kypící byrokracie to není možné. A tak mám reálnou obavu, že na tuto změnu si budeme muset ještě hodně dlouho počkat. Flekovat zdravotní péči je snad možné do nekonečna. Ale bude to nepříjemné pro lékaře i jejich pacienty.
..........................................................
Rozdílnost počtu chybějícího personálu je dána tím, zda bereme v úvahu počty ministerské, kde jeden lékař je veden až po třemi různými evidenčními čísly, nebo počty opírající se o skutečnou potřebu lékařů.
