Rada všem, kteří sdílejí byt s agresorem: nevěřte mu ani slovo a vykliďte pole

Policie vám nepomůže, je bezzubá. Žena sama se svými nezletilými dětmi musí „vyklidit pole“. Musí pryč z dosahu agresora – a je úplně jedno kam, ale co nejdál; na druhý konec republiky – na penzion, ke známým, kamkoliv.

Majetek, peníze neřešit – na to dojde později. V první fázi musí zachránit život sobě a dětem - a z dálky řešit rozvod.

Nikomu neříkat, kam jde, protože agresor objede známé, rodiče a bude vyzvídat, kde manželku dopadne a dovede ji k rozumu, v jeho podání to znamená: donutí ji, aby udělala, co chce on. A donutí ji vyhrožováním, když to nepomůže tak pěstmi, když to nepomůže, tak ji zabije.

Jeho svět je černobílý: když si ji bral, byla „bílá“ (přizpůsobila se mu), když si začala dovolovat mít svůj názor, z bílé se stala černou. A protože agresor neumí odpouštět, „černou barvu“ jí nikdo neodpáře. Černá je pro něho póvl, nic jiného nežli rány pěstí nebo smrt si nezaslouží.

Vzal si ji za manželku a dělal, co uměl – a to jí muselo stačit. Ona nesmí mít své představy o životě, své touhy, své plány, ona musí jediné: poslouchat ho a dělat, co on rozkáže. Když se mu zprvu podřizovala, nechala se jako bezbranná myška zahnat do kouta a přijala roli otroka, byl doma klid.  Na pokusy „myšky“ vyjít z kouta má agresor své odpovědi: odsekne přísun peněz do rodiny a nechá na ženě, ať vše táhne ze své výplaty, sám kapky peněz do domácnosti pouští s mnoha výčitkami, jak ho rodina dře z kůže. Pokud tím ženu „srovná“ je zase nějaký čas klid. Když si ona ale dál dovolí mít svůj vlastní názor, tak přitvrdí: vyhrožuje, že ji připraví o střechu nad hlavou, že ji vyhodí z bytu. Dále vyhrožuje, že jí připraví o děti, že u soudu řekne, že se o děti nestará a ona už je do smrti neuvidí. Když nic z toho trvale nepomáhá, vyhrožuje sebevraždou, za kterou samozřejmě bude mít vinu ona: hrozná manželka. Když se zdecimovaná žena z tohoto všeho vzpamatuje a rozumnými argumenty vysvětluje, že už takto dál žít nechce a nebude, dojde na kalibr nejtěžší: vyhrožuje vraždou.

Z jeho pohledu má právo, aby se manželka chovala, jak on chce a když se tak nechová, má právo ji k tomu donutit: sprostý slovník uplatňoval po celý vztah – výčitky, výpady žárlivosti, kontrola na každém kroku, osočování - ve stylu: když chceš psa být, tak se hůl najde - to vše považje každý agresor za normální. A když se žena přinutit nenechá, je přesvědčen, že má právo ji zabít.

Uvažování agresora je ostatním hodně nepochopitelné, ale naivita, že druhý přece musí pochopit, jak se pořádně žijí vztahy, je dětinská.

A že agresor nic pochopit nechce, protože zná jediný způsob žití mezi lidmi a ten je „bude po mém nebo uvidíš“ to je třeba poznat rychleji, nežli na hřbitově zazní umíráček.  

A navíc žijeme v úžasné době, kdy je vše popsané v literatuře - učení Enneagram (vysvětlení povahy číslo 8) napoví všem, kteří dosud tápají a ve své naivitě se řítí do pekel.