A pak najednou ze dne na den jako by se nic nestalo

Do objektu vstoupili vojáci, mladí, zdraví, při pohledu na tu hrůzu kolem se odvraceli a zvraceli. Paní, která přežila

koncentráky i pochod smrti, líčila, jak neměla ani polovinu své původní váhy, stejně jako všechny ženy kolem. A pak osvobození. A dál? Jako by se před tím nic nestalo.

Kdo je trýznil, obíral je o lidskost, mučil, ponižoval, jehož bezohlednost neměla mezí…kamsi vyšuměl. Převlékl kabát, žil si někde opodál jako by se před tím vůbec nic nestalo.

Už nemusela s ostatními ubožačkami stát bez přestávky tři dny a tři noci venku bez možnosti si odpočinout, jako tomu bylo po zahnání do oploceného objektu na konci pochodu smrti. Do objektu, kde bylo tak přeplněno, že jediným východiskem byla smrt.

V roce 1948, když teror fašistický nahradil teror komunistů, padlo jasné rozhodnutí, že tady dál žít nebude a s manželem emigrovali.

Na příběhu této ženy mě zasáhlo, jakou hrůzu pro ni zinscenovali ti kolem, do jaké bezmocnosti ji uvrhli, v jakém stresu ji drželi – a pak si odkráčeli, jako by se nic nestalo. Žádná omluva, žádná prosba o odpuštění, žádná lidskost ze strany lumpů nepřišla.

A teď? Kde jsou ti, kteří lidi v naší zemi jejich nařízeními dělili na lidi první a druhé kategorie? A ty ´druhé kategorie´ uráželi, zostouzeli, obírali o lidská práva? Omluvili se, poprosili o odpuštění?

Nebo kdo obíral druhé o lidskost, ponižoval, a jeho bezohlednost a sprostota neměla mezí…kamsi vyšuměl? Převlékl kabát, žije dál mezi námi nebo na teplém postu někdo opodál… jako by se před tím vůbec nic nestalo?