Kdy je nejhůř? Když zločinecké bandy proniknou do sfér života

…a nastolí vládu jedné strany. A je jedno, jestli to udělají fašisti, komunisti nebo zbohatlíci. Hrůza, jakou způsobí jejich lež a neomalenost vede až 

...ke zničení celé planety...

Tak mě to učila moje prababička. Byla už nesmírně stará a všichni k ní přistupovali s upřímnou úctou. Že je vědma a vidí věci, které se staly i stanou, věděli všichni z naší vesnice. A nejenom ti. Přijížděli za ní pro radu i lidé z míst vzdálených stovky kilometrů.

 „Pojď sem ke mně, děvenko“, řekla mi jednou, „vezmi mě za ruku, já ti něco ukážu.“

Co se dělo pak, jsem si do té chvíle vůbec neuměla představit. Navštívily jsme, jak babička říkala: jednu z nižších planet. Ale prý si klidně můžu představit, že se tohle všechno odehrávalo i na Zemi – někdy v průběhu dávných let, když lidé dopustili, aby se zločinecké bandy dostaly k moci.

´Blížily jsme se…´ k úplně rudému místu, kde všechno bylo bez známky života. Nikde nic nerostlo, nic nekvetlo, všude kam oko dohlédlo jen holé skály a písek, všechno to bylo divně rudé. I nebe bylo zbarvené do ruda. A údolím se táhl zástup lidí. Otrhaných, zubožených, k smrti vysílených. Kdo už nemohl stát na nohou a posouvat se dopředu, padl do boku a bez pomoci umíral. Ostatní na to vůbec nereagovali, nikdo nikomu nepomáhal, každý hleděl jen před sebe a snažil se zvládnout další krok. Nevěděla jsem, co se to tam děje. Až jsem vpředu uviděla studánku a do ní přitékající pramínek vody. Byl to poslední zdroj vody. Lidé si tak zničili planetu, že neměli už vůbec nic.

 A tito lidé? Byli to ještě vůbec lidé? Rezignovali, ztratili naději.

Nevydržela jsem jen trpně přihlížet a zakřičela jsem, co jsem měla sil: „Nikdy není konec, i když to tak třeba i vypadá! Je třeba věřit, že může nastat zlepšení!“ Nikdo mě nevnímal. Sil měli právě tak na to dojít ke studánce, napít se a odbelhat se na konec zástupu a snažit se vydržet, aby se mohli, až na ně přijde řada, napít znovu… Ale já jsem se nedala. Volala jsem znovu, ze všech sil: o víře, o naději… neustoupila jsem ani o píď.

Moje víra se jako sluneční paprsky šířila do prostoru kolem. Pár lidí ji zaznamenalo a alespoň ke mně zdvihli oči. Pak se ze zástupu ozval tichý hlas: „Ona má pravdu.“ Atmosféra doznala změny - lidem začaly téct slzy, několik jich zdvihlo hlavu, jiní kývli na souhlas. Někdo řekl, a snažil se to říci nahlas: „Já věřím, že zlepšení je možné…“ Naděje se hlásila o slovo. Zatím jen nesměle, v kalu smrtelné agónie byla malinkou kapičkou živé vody, ale byla s lidmi přítomná. A jako oživující pramen se šířila dál.

Lidé se zastavovali, zdvihli paže k nebi… a volali své prosby i slova naděje. A věci se daly do pohybu: rudá oblaka jakoby ztrácela svou nepřirozenou barvu, a v co už měsíce nedoufali, to se teď stalo: začalo pršet! A nespadlo jen pár kapiček, na vyprahlou zemi se valily proudy vody. Voda zalívala na troud vyschlé louky, plnila koryta řek. Co vypadalo jako nadobro ztracené – rostliny, živočichové, to vše se probouzelo k životu. Přišla záchrana…

Prababička mě silněji vzala za ruku, aby mě přivedla zpět do reality a jen dodala: „Vidíš, děvenko, jakou sílu má lidská víra. A bohužel jsi poznala i hrůzu, jakou způsobí pýcha, lež a neomalenost... že lidi dovede ke zničení celé planety. K takovým koncům lidstvo dojde, když jsou slušní lidé málo pracovití v duchovní oblasti, když málo hlídají prosazování lásky a pravdy a umožní zločineckým bandám převzít moc. Ona totiž slušnost sama o sobě nestačí, musí být projevena i odvaha postavit se lžím a všemu, co prosazení dobra brání, nikdy zlu neustoupit, nespokojit se s žádnou polovičatostí…“

(toto je ukázka z mé další knihy – z chystaného románu)