Jak se pro vztah v lásce a v pravdě vzájemně vychovat (3.díl)

  Už víme, že vztah má svůj prvopočátek v naší hlavě. Každý z nás nějak uvažujeme, názory si buď ponecháváme stejné nebo naopak to či ono přehodnocujeme. Ať je to tak či tak, myšlenky jdoucí naší hlavou se šíří i kolem. Ztratili jsme schopnost myšlenky běžně snímat. A tudíž nevíme, co si druhý člověk myslí, ale všichni skrze vztahy máme možnost do myšlenek hlouběji pronikat… Jak? Pohledem zpět. Zamýšlením se nad tím, co současnosti předcházelo. Prakticky to znamená velkou změnu v našem uvažování - jde o úplné přehodnocení způsobu, jakým hledíme na vztah, na život. Kdo si ponechá zaběhnuté postupy přemýšlení a věří v danost, v osudovost, ten často žehrá na to, co žije. Z výslednice žití - např. z toho, že je ve vztahu nespokojený – viní lidi kolem: třeba konkrétně partnera. Takový člověk se velice lehce pozná podle toho, že kritizuje, pomlouvá, těší ho bulvár, žije v zajetí záporných tvrzení – nepřipustí možnost zlepšení a k tomu navíc i neumí odpouštět… a to vše slovně nebo v jeho myšlenkách.   „Vy pořád partnerku hledáte vně sebe…“ Tato slova řekl před lety mému manželovi jeden jasnovidný léčitel - bylo to v době těsně před naším setkáním. A víc mu nevysvětlil. Jen podotkl, že tam – mimo sebe - ji nenajde. On odešel domů a lámal si hlavu, co tím chtěl ten člověk říci. Samozřejmě, že toužil po pěkném vztahu; od tehdejší manželky se už před půl rokem odstěhoval a zkoušel žít lepší vztah s milenkou. Ale ani tam to nebylo ono. A tak si řekl, že nebude ani s jednou z nich, že si udělá v životě pořádek a nežli potká tu pravou, tak bude sám. Za krátký čas se opět setkal s léčitelem a ten ho už ve dveřích vítal slovy: „Tak vidím, že jste se pro pořádné partnerství správně rozhodl…“   Co je tím kouzlem, které otevírá dveře k setkání s pravým partnerem? Co jediné nám pomůže žít celý život – tedy i partnerství – v pravdě a v lásce? Je to krok ze stávajícího stavu do větší pravdivosti, čestnosti…    

Aby on a ona mohli pořádný vztah budovat, musí vztah pořádně začít

Všechny problémy, které ve vztazích vidíme, jsou z toho, že jeden, druhý nebo oba nejsou pro pěkný vztah použitelní! Nedorostli. K možnosti žít pěkný vztah dosud nedospěli, neudělali krok do větší čestnosti a pravdivosti svého žití… Těla jim sice vyrostla, ale uvažování zůstalo dětské, pubertální: domáhají se, bojují nebo jsou naopak ustrašení, přikrčení v koutku.

Položíme-li si dlaně na desku stolu a popojíždíme s nimi, je to stav, ze kterého svou cestu k pravému partnerovi všichni začínáme. Deska stolu ukazuje plochý život, ruce se občas setkají, narazí do sebe. Tak vypadá vztah s tím nepravým, s nevyzrálým člověkem - kterým může být náš partner, ale také nepoužitelní pro pěkný vztah můžeme být my sami osobně. Jako bezradné děti přimáčknuté k zemi: bolavé, bez rozhledu, trpící ve srážkách a potyčkách.

Nikam nevedoucích nabídek je nekonečná řada

V plochosti žití jsou v nabídce všichni lidé z minulých životů i ze současnosti, kteří se nezajímají o svůj osobní růst. Žijí v představě, že současný stav jim pro pěkný život stačí. (Takových lidí je v nabídce pro nikam nevedoucí vztah celá řada.)

Dokud se sami „z desky stolu“ neuvolníme, jiné nežli nepravé lidi nepotkáváme! A můžeme třeba i celý život promarnit v bolesti a v opakujících se potyčkách.

Když ti to stačilo…

Od rozvodu k setkání s tím pravým u mě uběhlo dvanáct let. Během těch dvanácti let jsem se snažila navázat pěkný vztah, a mátlo mě, že to nešlo. K žádným pořádným koncům jsme vztah nedovedli a navíc po rozchodu jsem se dozvěděla, co jsem s tím dotyčným žila v minulém životě.  Podivila jsem se, proč jsem nebyla varována předem, s kým se to dávám dohromady. Jenže já jsem v době setkání dosud na sobě moc poctivě nepracovala (např. jsem nevěřila v možnost pěkného vztahu, protože mí rodiče ani lidé kolem mě nic pořádného nežli. Tak jsem si neuměla představit, že bych něco krásného mohla žít já - a spokojila jsem se s málem). Byla jsem pevně přimáčknutá „k desce stolu“, nedala jsem si hodnotu. Neřekla jsem si: vztah si začnu jen s tím pravým, nic jiného - nežli to nejlepší – žít nebudu! Stačilo mi „sbírat drobky“, tak jsem jen drobky dostala.

A když jsem se po rozchodu dozvěděla, s kým jsem se o vztah snažila, že jsme se už setkali kdysi dávno a on nebyl vůbec vlídný, naopak brutální a omezený, byl to pro mě šok…

Muži byli ve svaté válce a nás děti nechali s ženami samotné ve tvrzi. Nebylo nikoho, kdo by nás ochránil, když hordy nájezdník táhly krajem. Matka věděla, že je zle a hledala spásu útěkem do lesa. Nejmenší dítě nesla na ruce, další dvě se jí držely za ruku. A já jako nejstarší, tak čtrnáctiletá, jsem běžela vedle ní. Nájezdníci přijížděli, už bylo slyšet dusot jejich koní. „Zachraň se alespoň ty“, řekla matka a strčila do mě, abych utíkala. Dala jsem se do běhu mezi stromy. V běhu jsem se ohlédla a spatřila, jak muži na koních vyjeli z houštiny. Ale to je ten, se kterým jsem žila ve vztahu!!! Sekl mečem a jednou ránou zabil mé dva malé sourozence běžící vedle matky, druhou ranou matku i malé dítě v jejím náručí…

Přehlíživost, povrchnost, necitlivost - to všechno v něm dosud zůstalo a já jsem to z plochosti svého žití, zaslepena zamilovaností, nerozpoznala.

Už víme, že vztah začíná v našich myšlenkách, že myšlenky jsou tím, co předchází vztahům a že nenajdeme pravého partnera tak dlouho, dokud na sobě neuděláme změny směrem k větší pravdivosti, čistotě vlastního života. Myšlenky týkající se našich názorů na vztah i naše ostatní myšlenky o rodině, práci, zdraví – to vše si můžeme představit jako jemné předivo, ze kterého se tká síť. Myšlenky očima nevidíme, tak ani síť tvořená z názorů, postojů, závěrů, rozhodnutí není počátku vidět. Nějaký čas je pro naše smysly (zrak, sluch, hmat…) nerozpoznatelná. Její dopad cítíme průběžně a v našem srdci (v duši), ale ne všichni své pocity správně vyhodnocujeme. Často zvítězí jiné potřeby nežli láska a pravda – třeba chuť už konečně s někým být - jako se to stalo mně při výběru nájezdníka za partnera.

Abychom nezůstali trvale v pomýlení, myšlenky se po čase ukáží v podobě, kterou uvidíme jasněji nežli jenom jako pocity. V reálu dochází k nedorozuměním, k hádkám, k nemožnosti se domluvit, k nechuti hledat společnou cestu dál… až to může vrcholit zdravotními potížemi, jak se to stalo mně: začala jsem mít dechové potíže. Lapala jsem po dechu a musela jsem s pravdou ven – v našem vztahu není vzájemná pravda a láska, nejde nám to, nikam to nevede, takto v hrubých neshodách žít nemohu a nebudu. S kým nenajdeme společnou cestu dál, která je pro oba dva smysluplná, tam není možné ani vztah budovat - vzájemně si dávat impulzy k růstu, tzv. vzájemně se pro lepší a lepší vztah vychovávat.

Často ale slyší slova: „Ale mně se na začátku vztahu zdálo, že to bude to pravé – a zase to byla jenom zamilovanost! Jde vůbec poznat, kdy se skutečně jedná o vztah s tím pravým a nejsou to jenom růžové brýle mámení nasazené zamilovaností?“ Jak se v tomto vyznat, to si povíme příště.

Bohumila, www.cestastesti.cz