Ze života bojovnice: Kde sílu brát?

Víte toho o mně tolik, až se kolikrát děsím, co všechno jsem na sebe už napráskala. Někteří mě podporují, za což děkuji, někteří mi ten můj životní boj i přejí, těm děkuji také, nebýt takových lidí, nemám část hnací síly, která mi nedovolí padnout a rýt držkou v zemi. Dnes vám chci ale napsat, kde beru tu sílu se rvát, dnes a denně.

Dozvěděla jsem se spoustu věcí od té doby, co píšu. Že si dělám jméno tím, když píšu o někom známějším. Jméno? K čemu? Bude se za mě učit, zaplatí za mě složenky a vezme na svoje bedra můj boj? Ne, píšu pro zábavu, protože mě to baví a naplňuje. Dokonce jsem prý mesiáš a čekám, že mi lidé budou závidět. Ale tak nějak jsem za celý den přemýšlení nepřišla na to, co že by mi to měli závidět. Nemám nic, co nemůže mít každý. Mimo to - už několik let bojuju, to víte. Tak co by mi kdo měl závidět? Možná sílu s jakou „nesu meč“ a jdu stále dopředu. Ale myslíte, že já nemám slabé chvilky, kdy mám prostě strach? Strach z toho, co přijde? Strach z toho, že už nepřijde vůbec nic?! Mám. A strašný. Ale potom se zase seberu, namaluju si na obličej Veroniku a s úsměvem jdu dál. Proč? Protože musím. Kdybych celou dobu seděla v koutě a plakala, nikam bych nedošla a zničila bych sama sebe a svým blízkým přidělala pár dalších vrásek, což nechci, nezaslouží si to.

                Mám pár vzorů, kterých se držím. Vlastně mě teď napadají jen tři. Vezmu je pěkně popořadě. První je mexická malířka, která za svůj život musela projít těžkou nehodou, po níž byla upoutána několik měsíců na lůžko, hrozilo, že nebude chodit. Vzala si muže, který ji podváděl dokonce i s vlastní sestrou, později přišla o nohu. Víte? Jedná se o Fridu Kahlo. Ženu, která byla tak neskutečně silná a jen díky své víře prožila život tak, jak prožila. Dokázala těžit i z maličkostí a obrátit si je ke svému prospěchu. A ještě jedno máme společné – tequillu. ;-)

                Dalším mým vzorem je také žena. Tentokrát Evropanka, vyrůstala v nevěstinci, poté s otcem hodně cestovala s cirkusem, její zpěv na ulici ohromil jednoho majitele klubu (Louis Leplée), a to změnilo její život. I když ještě několikrát spadla zpět na startovní čáru – vražda Louise Lepléeho, na které se podílelo okolí této ženy, úmrtí její dcerky v nízkém věku na zánět mozkových blan, smrt jejího milovaného boxera Marcella a tak dále. Ano, jde o Edith Piaf. Tato malá – velká žena, jak ji nazývám, je mi neskutečným vzorem. I když sama sebe odrovnala po smrti své životní lásky vysokými dávkami morfia (až 10 denně), dost pila atd., což vedlo k její předčasné smrti na rakovinu jater, je a bude to pro mě žena, která dostala tolik ran osudu, a přesto dokázala pokaždé vstát a jít dál. Trápila se třeba ve svém nitru, ale svému okolí rozdávala radost, což obdivuju.

                A třetí člověk je u mě asi jasný. Je to muž, Čech jak poleno a z uřvaného skinheada se vymakal na neskutečně obdivuhodnou bytost. Daniel Landa! Člověk, který mě vždy inspiroval a vždy asi bude. Začínal jako drzý skinhead tělem i duší a dnes vyprodává koncerty, do bitvy vyzve mistra v muay thai, přestože to byl jeho první profesionální fight, jezdí dost slušně rally, zná ho snad každý, stojí si za svými názory a svojí rodinou. Vlastně máme společný ten fight - boj. On vyzval jednoho z nejsilnějších a já s podobně silným vedu boj. A i kdybych prohrála, tak s vědomím, že až do poslední chvíle jsem dělala maximum pro výhru.

                Tak teď už znáte i moje hnací motory. Když je mi hodně smutno, pustím si film o Edith nebo Fridě a zjistím, že oproti těmto ženám jsem na tom ještě dobře. Přes bolestivou životní cestu dokázaly vždy stát a jít dál, rozdávat radost, přestože uvnitř bolestivě plakaly. Aby také ne, když si prošly tím, čím si prošly.

               Ale není ostuda přijmout ránu osudu, ostuda je nechat se srazit a zůstat ležet. Zůstat ležet by znamenalo vzdát se. Vzdát a bez boje do konce sil? To přece nemůžeme. Chceme udělat radost těm, co nám to přejí? Ne. Tak se zvedněme a vždy s úsměvem a vzpřímeně se podívejme těm škarohlídům do očí. Zůstat na dně můžeme chvíli, než si uvědomíme, že máme ještě kde ležet, ležíme přece na té cestě, která ještě neskončila, vede dál. Kam? To nevím, to ví snad jen osud. A to je na životě právě to krásné.

              A stejně jako Edith Piaf si chci na konci život říct - Ne, nelituji ničeho. Už teď můžu říct, že můj život byla, je a ještě bude taková jízda, že někomu by na to nestačily životy dva, tři... Přesně tak to i řekla moje milovaná Marcelka, která už nás sleduje z nebeských výšin. A teď už nebojuji jen za sebe, ale nesu i její odkaz. Hlavně se nepos...! ;)

                Děkuji za Vaši přízeň, na facebooku (http://facebook.com/vaseVeronika) , kde s Vámi komunikuji, je Váš už skoro 500! A já si vás všech neskutečně vážím. Vy jste můj každodenní hnací motor!