Ustupovat nejde do nekonečna...

          Tady a teď. V poslední době poměrně velmi užívaná slova. Žijme tady a teď a radujme se z každého dne. Buďme vděčni, nenechme se ničím otrávit. Ale – jde to? Jde to, i když se někdy snažíme s někým sebevíc vyjít, pomoct, nemít nepřátele a přesto se nám to vrátí v protivlně? Jde. 

             Zpočátku chci všem poděkovat zpětně za přání k Vánocům, novému roku, ale i k včerejšímu svátku. Potěšila mě opravdu všechna přání. Děkuji se zpožděním, protože jsem začátkem roku prodělala zdánlivě nekomplikovanou operaci, která se ale trošku natáhla a dodnes jsem taková ne zcela ve své kůži – přidala se mi k tomu nějaká viróza (ne ta, co je „pojmem“ v ČR od jisté doby :-D), ale na všem je třeba hledat to pozitivní – díky čtečce, kterou jsem dříve děsně odsuzovala, jsem přečetla dost knih a hodlám v rekonvalescenci (ale i po ní) pokračovat. Poslední dobou jsem to DOST zanedbávala, což je opravdu škoda. Jak mi řekla jedna úžasná kamarádka – to čtení je únik od reality. A ono občas uniknout je fajn!

            Nyní už ale přejděme k tématu. Určitě jste někdy zažili, že jste se snažili vyjít se všemi, taková ta naivní snaha, kterou má čas od času každý z nás (většina v mladším věku). Ať už jde o otravné sousedy, nesnesitelného šéfa, některé členy vlastní rodiny, přátele našich přátel, kolegy, … Ale ono to nejde do nekonečna. Ano, existuje slušné chování, ale nesmíme nikdy zapomenout sami na sebe. Ostatní na nás zapomenou klidně, ale my na sebe nesmíme nikdy. Pokud nám kdokoli, cokoli ublíží, štve, nenechme si to líbit. Každý nám může ublížit jen do té míry, do jaké mu to dovolíme. Určitě jsme to zpočátku zkoušeli po dobrém, znovu po dobrém, ještě jednou po dobrém a ještě … A jako odměnou nám byl klid na pracovišti, v sousedství, rodině, mezi přáteli, kterými jsme vyjádřili svůj názor a spustila se lavina až překvapivého nesouhlasu aj., ale tato odměna byla něčím vykoupena, a to povětšinou naším vnitřním neklidem, hledání chyby sami v sobě a nekonečnými otázkami – „Proč, vždyť já jsem to myslel/a dobře a …“, pokračuje to vzrůstajícím smutkem, vztekem, až si jednoho dne řekneme, že nám to za to nestojí. Ano, okolí nám to přece tvrdilo už dávno, ale ono to ne vždy jde.

            Dříve jsem bývala hodně velký rapl (ano, větší než teď), musela jsem za každou cenu bojovat do poslední chvíle, ale poslední dobou jsem si sama na sobě všimla, že je pro mě jednodušší polknout tu hrdost, odsouhlasit názor protistrany, i když víme, že máme pravdu (s notnou ironií, samozřejmě!) a myslet si svoje. Jít do konfrontace za každou cenu? Paradoxem je, že když jdeme do konfrontace, je ta protireakce kolikrát mírnější, než když se snažíme být zadobře se všemi. Pokud do nekonečna ustupujeme, protistrana zkouší, kam až může zajít. A jelikož většinou ustupujeme lidem, na kterých nám záleží, ustupujeme více než obvykle. Couváme, couváme, couváme, až jsme natlačeni na pomyslnou zeď a musíme se rozhodnout – buď si necháme rozdrtit páteř, nebo už prostě necouvneme, ale uděláme krok vpřed. A ve chvíli, kdy si toto uvědomíme, máme vyhráno. Neříkám, že bychom měli každého poslat do horoucích pekel, ale prostě stát si za svým, i když slušně. Každý má tendenci zkoušet, kam až může zajít. Zejména my ženy tuto vlastnost máme. A to skoro všechny, i když to nerady přiznáváme.

           Ustupujme, dělejme kompromisy, snažme se pomáhat, ale buďme si vědomi sebe samých. Mysleme na sebe, protože vnitřní nepohoda se projeví na našem zdraví, které, jak známo jest, je jen jedno. Současná hektická doba nám jej dost poškozuje, tak si nepřidělávejme starosti. Žijeme jen jednou, tak ať si čas „TADY“ užijeme naplno, protože „TAM“ už si ho neužijeme pravděpodobně (ale kdo ví?) vůbec. A nezapomeňme – něco z dětství bychom si měli zachovat i v dospělosti. Co jsme udělali jako děti, když se nám něco nelíbilo? Ozvali jsme se. Teď máme strach, že se na  nás někdo naštve, bojíme se říkat pravdu a snažíme se udržet klid na všech frontách i za cenu pokoření všeho možného. Ano, občas to je třeba, ale nejde to dělat donekonečna, zejména když cítíme, že ustupujeme na úkor svého zdraví, pohody, vnitřního klidu a vyrovnanosti. A ještě něco k dětství – sledujme občas pohádky, komedie, hrajme si klidně společenské hry (vždyť i život je jen divadlo), obklopujme se hlavně milými lidmi. A nezapomínejme – miluje-li nás někdo nebo má-li nás rád, měl by nás milovat, mít rád takové, jací jsme. A ne představy o nás, snahy soudit nás, srovnávat. Každý v životě prožil něco jiného, každý i je jiný – jedinečný.

       Krásnou neděli Vám všem a moc děkuji za vaši přízeň. Těším se na Vás na svém facebooku – www.facebook.com/vaseVeronika ) a  děkuji blog.idnes.cz za možnost psát.