Proč? Proč odcházejí ti nejlepší tak brzy?!

Poznaly jsme se v době, kdy jsem měla relativně čerstvě po operaci nádoru. Poznaly jsme se vlastně náhodou. Já s rakovinou, ona s rakovinou. Když na toto téma došla řeč, řekla mi jen – já jsem prošla tolika chemoterapiemi, vzali mi prso, ale však co? Tož vždyť já tu sviňu porazím. Teď už vím, že se jí už nikdy nedovolám. A nikdy mi neřekne – kočičko moje. Prohrála. Navždy. 

Rakovinou jsem si, jak už víte z předchozích článků, prošla také. Jak jsem na tom v tuto chvíli, to není teď úplně podstatné. Prakticky díky této nemoci jsem potkala ŽENU, která rakovinu měla taky. Vůbec by mě to nenapadlo! Pořád se usmívala, byla vitální, zdraví, radost a láska z ní sálaly na dálku, uměla klamat tělem. Navenek silná, zdravím zářící žena, uvnitř pevná bytost, která každou hodinu, minutu, vteřinu bojovala proti těm buňkám, které nás mohou zabít. Proti rakovině. Odevzdala té nemoci tolik! Dny, kdy jí bylo zle, vlasy, ňadro, obrovský kus síly… A přesto ji neznám a nikdy nebudu znát jinak, než s úsměvem na tváři a vlídnými slovy.

Milovala všechno a všechny. Milovala slunce, přírodu, každý den, svoje večery, kdy meditovala u písniček se sklenicí dobrého vínečka, jak říkavala. Milovala svoji rodinu. Byla silná. Tak strašně silná, že bychom jí všichni mohli závidět. Žena trpící rakovinou byla tak silná a mladé holky, které jsou zdravé, si jen stěžují a fňukají, jak prokletý a nešťastný život mají. Tato, ani jiná slova ona nikdy neřekla. Stavěla se problémům čelem a jak by řekla ona sama: „Tož když už se stalo, tak se s tím porvu, ne?! Přece tu sviňu rakovinu nenechám vyhrát, já ji porazím!“

Dnes ráno prý svůj dlouhý a velice vyrovnaný boj, v jehož několika fázích vyhrála, definitivně prohrála a není cesty zpět. Nevěřím tomu, nebere mi telefon, nechce se mnou snad mluvit? Proč?! Proč si ten nahoře k sobě bere tak brzo ty nejlepší z nás, proč?! Kde je nějaká životní spravedlnost?! Není. Marcelka, ovečka moje, usnula a už ji nikdo a nic neprobudí. Už nikdy neotevře ta svá krásná kukadla a okolím nezazní její zvonivý smích. Těžko říct, jestli je jí lépe, protože si nikdy na nic nestěžovala. NIKDY! Když mně, lidem v jejím okolí, komukoli bylo úzko, ona vždy uměla potěšit, rozveselit, rozzářit den. Ona vždy měla síly a úsměvu na rozdávání. A my jí pomoct nemohli. Andělé si ji pozvali k sobě a ona tuto pozvánku dnes přijala.

Měla jsem tu čest jí znát, za což moc děkuji. Komu? Osudu snad. Byla to úžasná žena, na jejíž bojovnost a sílu nikdy nezapomenu. Mohla učit optimismu, síle a vytrvalosti. Tak strašně moc bych ji teď chtěla slyšet a mluvit s ní, což jsem už nestihla a já vím, že už nikdy nestihnu. Marci, vždy jsi mi říkala, že nikoho nepoznáme jen tak náhodou, každý nás něco naučí, proto také různí lidé vstupují do našich životů. Ty jsi mě naučila strašně moc. A já Ti to nemám jak vrátit…

Jdu ven, koukat na oblohu. Dnes bude celá obloha rozzářená Tvým úsměvem, Marcelinko. Rozdávej radost a štěstí všude kolem sebe i nyní. Snad už jsi mezi lidmi, kteří Tě milují a milovat budou. Snad už nebojuješ, ale jen tancuješ mezi lidmi, kteří odešli před Tebou, mezi andílky, mezi obláčky. A směješ se. Naplno. A nepochybuji o tom, že to tam dnes rozjedeš tak, jak jsi to uměla jen Ty. Naplno a perfektně. Naše Marcelka, která naplno prožila každou setinu vteřiny.

Chybíš mi… Chybíš všem a každý den budeš. I když… v našich srdcích nikdy žít nepřestaneš. Když zavřu oči, vidím Tvoje rozzářené oči a slyším Tvůj smích. Poklekám a děkuji za vše. Vůbec nevím, co mám dělat a co říct...