Přetvářka dělá dobré vztahy aneb Po přízni řízni

"Rodinu si nevybíráš, krev není voda." - a tomu podobné poučky jsem slýchávala celé dětství a vlastně i v dospělosti, kdy jsem poznávala další lidi, jejich rodiny a nabývala dojmu, že přetvářka dělá dobré vztahy.

Určitě každý máme ve vlastní (užší) rodině někoho, koho více či méně nemusíme, v širší rodině se počet takových lidí jistě zvyšuje. A samozřejmě nás oni sami znají nejlépe, lépe než známe my sami sebe. Všechno ví nejlépe, ale do tváře se vám budou usmívat, že byste jim to málem věřili. 

Možná s těmito "problémovými rodinnými vztahy" nemáte problémy, možná je máte občas, možná často. Já zřejmě spadám do skupiny "hodně často" a přiznávám si (i vám), že o tom vím. Dlouho jsem přemýšlela, čím to může být. Jsem špatný člověk? Ubližuju lidem? Svítat mi začalo, když jeden člen z širší rodiny s přesvědčenou tváří projevil svůj strach o můj život. A víte proč? Protože přece píšu články, protože vyjadřuji svoje názory a netvářím se, že je svět ideální, nenechám si uvařit kávu, když nechci, jen proto, že se to ode mě čeká. Nebudu někoho chválit, když to tak nebudu cítit, a už vůbec!!! se nebudu nikomu vrhat kolem krku, olíbávat ho a tvářit se, jak moc ho miluju, když dotyčného či dotyčnou více-méně respektuji. 

Asi bych měla život jednodušší, kdybych uměla nasadit masku "cukrátka" a odhodit Veroniku takovou, jaká je. O tohle má v životě jít? Mají lidé milovat mě takovou, jakou si mě zformovali (představme si plastelínu)? Jeden bude chtít červenou kuličku, druhý modrý kvádr a nakonec ze mě bude různobarevný kosočtverec. Ale všemi milovaný. NE! Není to tak a u mě ani nikdy nebude. Nejsem pokrytec, nikdy jsem nebyla a doufám, že nikdy nebudu. Tím se ale nepopírá, že by byl člověk hrubián nebo buran, vůbec ne. Jen je svůj. Ber, nebo nech být. Snažila jsem se takovým lidem několikrát podat pomocnou ruku, nabídnout svoji pomoc, několikrát dala další a další šanci, snažila se být ta pohodová, i když svá, ale stejně to pořád bylo špatně. Ať uděláte, co uděláte, ale i když neuděláte vůůůbec nic, je to špatně. Ten, kdo vás nechce mít rád, vás nikdy mít rád nebude. Nehledejme chybu v sobě, není v nás. My jsme prostě takoví, jací jsme. To oni by se měli zamyslet, jestli život a všichni lidé mají být pochodující sluníčkáři bez schopnosti a možnosti vlastního názoru. A mě už to vážně nebaví, proto jsem se z toho potřebovala vypsat.. Pořád se bát říct nahlas, co nás napadne, aby to zase nebyla záminka k tomu, proč si to s někým nekonečně dlouho vysvětlovat a obhajovat svoje názory a postoje.

Asi jsem se hodně provinila, že jsem se několikrát v životě s lidmi pohádala, protože jsem si stála za svými názory, odmítla přistoupit na nějakou hru, divadlo, nasazovat masku cukrouška. I v blízké rodině jsou členové, kteří mě nemusí a zřejmě by si zasloužili i moji "nenávist", opovrhnutí, ... Jéééje, kdybych jednou napsala o tom, jak se nejbližší rodina zachová v den operace rakoviny, to by byla pecka.

 Ale zase se ptám - proč? Každý je nějaký. Někdo je přeslazený, skákající kolem krku, někdo je ... jako díra do sněhu, někdo studený psí čumák, ale to je dělá osobnostmi, proč bych měla chtít někoho měnit?

Máte rádi pokrytce? Lidi, kteří Vám budou pochlebovat, mazat med kolem pusy, ale nikdy Vám nic neřeknou přímo do očí? Ba naopak, když se přímo zeptáte, tak budou koukat, jako byste spustili plynulou finštinou. Já? Neupřímná? No, to snad ne! 
 

A tak jsem smířená s tím, že pořád budou do mého života přicházet další a další lidé, na což se moc těším, ale budou z něj i odcházet, protože nejsem plastelína. A konkrétně u některých lidí jsem odepsaná už jen svým vzhledem - mám přece tetování. 

Snad jen na závěr - zablokování kontaktu, smazání z FB atd. je srabství. Nebudete si také více vážit lidí, kteří Vám budou schopni říct sebehorší pravdu do obličeje? 

Krásný den a zůstaňte takoví, jací jste. Jste úžasní.

http://facebook.com/vaseVeronika