Vždy kroužila kolem mě. Myslela jsem, že budu první na řadě. Bohužel, mému srdci blízká osoba z kruhu rodinného dnes nečekaně opustila tento svět. A nezbylo nic než bolest a prázdnota. Kéž se tento článek vynese i nahoru do oblak.
Díky všem nemocem, které mě v životě postihly, díky všem bolestem, ztrátám, které jsem utrpěla, díky svému "osudu" bych spíše čekala, že já budu první, která potká Hádese a nastoupí na jeho loď. Bohužel, moje milovaná blízká osoba, kterou nechci z důvodu neskutečné bolesti celé rodiny zatím blíže specifikovat, nás v noci nečekaně opustila.
Byla vždy plná síly, energie, optimismu, věčně usměvavá, úspěšná. Procestovala celý svět, mluvila plynule několika jazyky, pracovala v Belgii, Egyptě, Francii a spoustě jiných zemí. Letos by se dožila 33 let, a to za devět dní.
I když jsme se v posledních letech nepotkávaly tak, jako tomu bylo dříve, vzpomínky ze společně prožitého dětství mi nikdo nikdy nevezme a nikdo je nikdy nesmaže. Prožily jsme společně celé dětství, byly jsme velká trojka holek. Ano, věčně na mě, jako na nejmladší, se svojí sestrou šily nějaké kulišárny, ale to už je úděl nejmladších z rodiny.
Když to vezmu od začátku, prakticky vždycky jsem jí v dobrém záviděla. Našla velmi brzy po škole skvělou práci, brzy začala pracovat v zahraničí, cizí jazyky se učila rychlostí, o jaké se nikomu z nás ani nezdá. Dokázala toho strašně moc a přesto jsem jí nikdy neřekla, jak ji obdivuju. Přišlo mi to samozřejmé. Jasně. Co bych za to dala dnes, mít tu možnost jí to říct.
Měla šťastné manželství a měla v plánu děti. Měla, měla, ... Jak odporně se píší tato slova v minulém čase. Měla!
Proč všechno v životě považujeme za tak samozřejmé do doby, než nastane zásadní zlom, kdy přijdeme o možnost to tomu člověku sdělit? Protože takoví už prostě jsme. Pořád vše bereme samozřejmě. Vše vlastně ne. Až smrt nás probudí z naší samozřejmosti. Samozřejmě ráno vstaneme, samozřejmě můžeme navštívit naši rodinu, samozřejmě to a ještě samozřejměji tamto. A pak nám zůstanou oči plné slz (kde se jen berou?), marná touha mít ještě možnost s tím člověkem promluvit.
Dnes a denně řešíme malichernosti, prkotiny, které nás dělají smutnými. Jak uboze teď vidím svoje bolesti, kterými jsem si prošla, rýpala se v nich a přemýšlela o smrti. Nikdy jsem se nebála té své, ale svých blízkých. Strach naplněn, svíčka zapálena, slzy prolity, srdce utichlo, vzpomínky se oživily.
Doufám a modlím se za to, aby její příští život byl šťastný, měla stejně skvělou rodinu, manžela jako v tomto a byla zdravá a šťastná.
Moc bych si přála ji obejmout a nepustit. Ve svém srdci ji objímám, jak nejpevněji to jde.
Tam nahoru posílám vzkaz - vždy jsem Tě obdivovala, v dobrém Ti záviděla a přála všechny zážitky... A nikdy nezapomenu.
Strašně ráda bych se teď probudila a zjistila, že je to špatný sen.
Milujte, odpouštějte, žijte naplno a hoďte za hlavu všechny hádky, prosím...
V dětství jsme na všechno byly tři. My tři holky. Spiklenci. Časem byly dvě sestry. Teď je jedna. A ráda bych i té druhé tímto vzkázala, že jsem tu pro ni a vždy budu.
Prosím, přijměte tento článek jako moji úlevu mému srdci v tomto období bezmoci.
Je smutné, když končí kapitola - epizoda života. Je nepopsatelné, když skončí celá kniha.
