Kdo nic nedělá, nic nezkazí – kritizovat je lehčí než chválit

Kdo by to neznal? Ať už někomu pomůžeme – dáme bezdomovci 50 Kč, místo toho, aby si nás okolí nevšímalo, dozvíme se, jak jsme hloupí, že to „prochlastá“. Když mu za stejnou částku koupíme jídlo, tak jsme zase hloupí, protože si na to má přece vydělat sám. Snadněji se odsuzuje a kritizuje, než odpouští a chválí. Taková je povaha našeho národa? 

Každý týden dávám v podchodu nějaké drobné muži, co zůstal bez střechy nad hlavou. Má jen deku a ta stejně patří psovi. Sledovala jsem ho asi rok, než jsem se rozhodla k pravidelným příspěvkům (ano, posílala jsem občas na nějaké organizace nebo vhazovala do různých sběrných pokladniček), celý rok se o psa vzorně staral, o vše se s ním dělil, když dostal jídlo i pro sebe, dal ho psovi, pes je krásně stavěný, miluje svého pána. Ale proč to píšu. Pro většinu lidí kolem jsem divná, blbá a mám peníze na vyhazování… Na vyhazování? Ne, jen mám trošku jinde priority. Když si vybírám, jestli si koupím časopis nebo někomu aspoň trošku přispěju, mám jasnou volbu. Ale už kvůli takové hlouposti, která je, troufám si říct, moje soukromá věc, poslouchám vlnu kritiky. Nikdo se nikdy nezeptal, proč to dělám, z jakého důvodu. A přitom je tak prostý – pro „obyčejný“ dobrý pocit.

Ať už děláme cokoli, vždy se najde někdo, kdo nás bude kritizovat. Neustále. Neexistuje člověk ten, aby se zalíbil lidem všem – říká se to tak nějak, ne? Uvaříme a první, čeho si kdo všimne – je tam málo soli, vždy prvně hledáme to špatné, co bychom mohli zkritizovat, než abychom pochválili. Někdo se rád a dobře učí a je hnusný šprt – když ale chce spolužák na ZŠ opsat poznámky, tak už je vše zase jinak a šprt nám přece nevadí. Při koncertě někomu ujede tón a první poznámky, co uslyšíme, budou právě o tom tónu, co na tom, že celý koncert byl úžasný, ujel mu přece ten tón… Nějaký film není úplně podle našich představ a je to blbost, kterou přece nikdo nemůže sledovat, vyhozené peníze. Ale mohli bychom vůbec něco dělat, abychom se obešli bez nějaké kritiky?

Nepleťme si ale pojmy kritizovat a říct svůj názor. Velmi snadno se tyto dva pojmy totiž zaměňují. Vše je prakticky o formulaci slov, o tom, co máme a nemáme potřebu komentovat – jestli se dotyčný rozhodl opustit holku kvůli jiné nebo chlapci, můžeme si myslet, co chceme, ale přece nikdo nikdy nevidíme tzv. pod pokličku. Když někdo má jiný názor než my, není to přece automaticky blbec, ale jen má jiný názor.

Když vidíme někoho, že je někým kritizován, většina se drží zpátky a raději ani nedutá. Pak se najdou tací, kteří se zastanou, vyjádří svůj názor, ale už v tu chvíli musí být připraveni na ledovou sprchu od ostatních, no a ten zbytek s tím kritizovaným třeba souhlasí, ale raději přikyvuje ostatním, aby nevystoupil ze své pohodlné zóny komfortu. Kritizování zvládne každý – i pro malé dítě je kritika jednodušší, ale měli bychom umět i chválit. Umět ocenit a v neposlední řadě zvládnout říct slovo „promiň“ nebo „promiň, udělala jsem chybu“ (už přiznat si to je obdivuhodné) je jeden z nejvyšších levelů lidské interakce a komunikace. Možná kdybychom to všechno trénovali a hlavně více aplikovali, budeme tu všichni spokojenější. A nejde o žádné sluníčkářství, každý si někdy postěžuje, zanadává, pomluví někoho, ale neměl by to asi být typický rys osobnosti. Každý jsme nějací a k situacím přistupujeme různě, nesuďme ostatní podle sebe.

Neskutečně moc mi to připomněla právě ta nehoda z minulého týdne. Nejen že po zastavení dálnice, volání 158, poskakování po vylitém benzinu ve výstražné vestě kolem zdemolovaného auta, kdy v šoku hlásíte počet mrtvých a zraněných, kolem vás projedou dvě – tři velmi spěchající auta, která ohrozí ještě vás. Když už ale konečně dálnice stojí, čekáte na sanitu, policii, hasiče, snažíte se aspoň o nějakou první pomoc, křičíte na poblíž stojícího, zdali by s tou cigaretou opravdu nemohl jít z té benzinové stopy, začne se shlukovat obvyklý hlouček čumilů. Neudělají k vám raději ani krok, jen jsou zvědaví, jak vypadá havárie, jak vypadají mrtví a jak tam holka na podpatkách ve vestě poskakuje kolem auta. Myslíte, že někdo pomůže? Ne, oni se jen koukají. Syndrom kolektivní viny. Nakonec tam jako svědek zůstáváte o tři hodiny déle než ostatní, od kterých si vyslechnete, že jste to měli dělat přece úplně jinak a nakonec jen si v tom mrazu ty tři hodiny navíc užijte, neměli jste se tam přece hnát a plést se do toho. To vám potom zůstane rozum stát.

Ano, kdo nic nedělá, nic nezkazí. Ale já jsem opravdu šťastná, že se tu stále najdou tací, kteří dělají, umí zkritizovat i pochválit. Vždyť i „hloupá“ výchova psa je o napomenutí a odměně, neměli bychom se my lidé k sobě chovat ještě o něco lépe?

Přeji Vám krásný zbytek dne.

Verča

http://facebook.com/vaseVeronika