Dost bylo článků o jednotlivcích. Dnes od rána řeším pořád ty stejné věci, a to je adorování jednotlivců, aniž bychom je skutečně znali, potlačení národní hrdosti a lidská manipulace. Co má toto vše společné? Prakticky všechno.
Adorování neboli zbožňování jednotlivců bez jejich skutečného poznání, to známe všichni. Alespoň v pubertě jsme měli každý někoho, koho jsme prostě milovali. Třeba jsme ho vůbec nikdy neviděli, třeba jsme viděli, ale neznali, ale v naší mysli to byl dokonalý, perfektní člověk, s kterým jsme si dokázali představit úplně všechno. Samozřejmě zcela ideálně. Ano, i já jsem měla svůj idol, nebudu popírat. Ale je třeba otevřít oči. Můžeme mít vzory. Někoho, kdo nás bude něčím inspirovat, pokud možno k dobrému. Třeba k tomu, abychom se nebáli otevřeně říct svůj názor. Abychom v sobě probudili naši národní hrdost. Ale pozor! Toto vše se nesmí zaměnit s manipulací ve chvíli, kdy uvidíme, že s námi někdo nesouhlasí nebo my nesouhlasíme s někým. Je tu přeci ta svoboda projevu, kterou všichni tak chceme využívat, ale umíme s ní pracovat a použít ji? Použít! Ne využít.
Je moc pěkné, že se v našich končinách najdou (nejen) skupiny, které zpívají o tom, co chtějí změnit, ale důležité je, aby to měnily… Není to přece jen o tom, abychom naprázdno mluvili (což našemu národu opravdu skvěle jde), ale i dělali. Navíc jsme se v poslední době naučili strašně manipulovat. Někdo nám nejde na dlaň? Tak ho přitlačme ke zdi, ukažme mu pohrdání a tak trošku mu pohrozme, on se stáhne a nebude mít tendenci mluvit dál. Takhle to bylo zkoušeno i na mě v posledních dnech. A budu mlčet? NE! A to i za cenu, že se proti mně zvedne dav těch, co tak pevně stojí za svým vzorem.
Nemusíme nutně hledat inovace. Stačí navázat na to, co už započali naši předkové. Od historie, přes literaturu, po písničkáře. A kde začít? Třeba u znalostí. Kolik z nás dnes ještě čte? Kolik z nás ví o tom, kdy byly defenestrace a proč? A kolik z mladší generace by znalo Kryla, kdyby ho nepřezpíval Dan Landa?
Jsem neskutečně ráda, že jsem vyrůstala v době, kdy nebyl internet (nebo my ho doma neměli), ale hodně jsem četla (od té doby miluji poezii), děda mi vyprávěl o válce a historii, rodiče mě učili lásce k přírodě, vlasti, zvířatům, jezdili jsme po českých památkách a večer u krbu jsme zpívali u mámina hraní na kytaru Kryla.
Jak to zpívá Daniel Landa? Hledajíc protivníka, stavíme barikády. Viníme ostatní – sami tak čistí… Hledáme rozdílné namísto sjednocení. Dřív se taky stavěly barikády, ano. Říkalo se jim opevnění. Stavěli ho naše předkové, abychom ubránili náš národ. Táhli za jeden provaz… A teď, v době relativního bezpečí? Neustále kolem sebe kopeme, všechno víme nejlépe, za každým názorem vidíme nenávist… Co se to s námi děje? Negativistický národ, který má neustálou tendenci se dělit do malých skupinek. Umíme vůbec ještě uznat chybu? Ubránili bychom se protivníkovi? Takhle roztříštěný národ? Nevím. Možná bychom zvládli řvát skrytí v davu, ale jít společně?
Pořád jen hledáme, v čem jsme jiní my nebo naše okolí. Řveme u piva, jak se nám nelíbí toto a tamto. Nelíbí se ti politika? Tak se zvedni a jdi do ní a změň ji. Nelíbí se Ti nepořádek v parku? Posbírej ho. Nebo udělejme aspoň něco, cokoli sebemenšího, ale udělejme! A nemluvme jen. Bít se v prsa a řvát „já jsem patriot“, nemá bez činů vůbec žádný smysl…
Prosím, proberme se, dokud je ještě čas… Spojme síly, spojme myšlenky, respektujme a buďme respektováni… Milujme a buďme milováni. Přestaňme létat a držme se reality a stůjme nohama na zemi. To je to nejvíce, co můžeme. Nehledejme rozdíly, ale nalézejme to, co nás spojuje…
Na Vaše názory se budu těšit na http://facebook.com/vaseVeronika - Veronika Boháčková.
Děkuju idnes.cz za možnost SVOBODNĚ se projevovat, na žádnou cenzuru jsem tu opravdu nenarazila, za což děkuji.
