Nejbližší nekuřácká restaurace v centru Prahy je v Irsku

Hustá kouřová clona, jež mě pohltila už při vstupu do restaurace, mě odradila, abych stoloval právě zde. A tak jsem se hned u baru zeptal na nejbližší nekuřáckou restauraci v okolí Staroměstské. Místo výčepáka mi obratem odpověděl jeden štamgast, který seděl na barové stoličce. „Jóóó, nejbližší taková je v Irsku!“ zasmál se od srdce a pobaveně mi vyfoukl cigaretový kouř nad hlavu. Ač jsem člověk od přírody hodně tolerantní, podobná neomalenost kuřáků mě dost vytáčí.

Kdykoliv se rozproudí nová debata o návrhu zákona na zákaz kouření v restauracích, jsou kuřáci vždycky hlučnější a agresivnější, než nekuřáci. Je to pochopitelné. Jakmile slyší o omezování jejich návyku, začnou se chovat podrážděně. Mluví z nich závislost na droze, která bije na poplach, zatemní jim racionální úsudek a přepíná na útočný systém. Hned plamenně plácají něco o porušování ústavy a základních lidských práv a svobod… a tváří se u toho ukřivděně, jako by je chtěl někdo někam přikovávat řetězem.

A přitom jedno ze základních práv by mělo být právo na čistý vzduch. Normální je nekouřit. Normální je dýchat vzduch bez cigaretového kouře. Je tedy normální, že se na této základní pravdě naši politici neshodnou?

V kuřácích, kteří tento článek čtou, už to teď asi syčí jako v papiňáku, a připravují si protiargumenty, jak mě uzemnit. Určitě hned namítnou, že cigarety způsobují jen zlomek celkového znečištění vzduchu, který dýcháme. Určitě budou argumentovat, že třeba továrny nebo automobily se na znečištění podílejí několikanásobně více. To mají určitě pravdu. Ale já si normálně nedávám oběd na továrním komíně nebo večeři na patníku u Argentinské ulice.

A navíc, bez automobilové dopravy se v současnosti neobejdeme. Bez kouření ano. S tím by možná nesouhlasil Sganarel, sluha Dona Juana, který ve svém monologu v úvodu hry říká: „Tabák je vášeň počestných lidí, a kdo se obejde bez něho, nezasluhuje, aby žil. Tabák nejenom blaží a bystří lidský mozek, nýbrž i cvičí duši ve ctnosti, a my se skrze něj učíme být slušným lidmi.“ To napsal pan Moliére moc vtipně, ale od 17. století uplynulo v řekách něco vody a o cigaretovém kouři, který se pálením tabáku uvolňuje, víme své. Přes tabák se tak akorát učíme, jak jsou někteří spoluobčané nezdvořilí, neomalení a netolerantní a kolik lidí ročně umře na následky pasivního kouření.

Z Bruselu k nám už delší dobu doléhají diskuze o propagaci nekuřáckého prostředí a zavedení úplného zákazu kouření ve stravovacích zařízeních. Třeba se to konečně někam posune a hlavouni v kravatách si uvědomí, že žijeme ve 21. století a že tabák nikomu duši ve ctnosti nevycvičí.

Třeba se toho ještě dožiji, že si budu moci v restauraci v nekuřáckém prostředí vychutnat svou večeři. Tu přiběhne hledáním vyčerpaný a upachtěný kuřák a bude se ptát na kuřáckou restauraci. A já mu s úsměvem odpovím, že ta nejbližší je v Turecku.

blogger #1195 © jan boettinger