69% občanů by se nechtělo vrátit do totality. Cože, tak málo?

Divím se všem těm hlasatelům pozitivních sdělením, když dvacet let poté balancují, jak skvěle se máme v demokracii. Vždyť průzkumy to jen potvrzují – celé dvě třetiny  lidí by se ani za žádnou cenu nevrátily do dob před Listopadem 89. Máme toto číslo brát opravdu tak pozitivně? S rozhodností říkám ne! Je děsivé, že skoro každý třetí občan této republiky by se vrátil do doby nesvobody.

Ptám se, kdo se skrývá v těch  31 procentech?

Důchodci?
Možná hodně z nich, ale rozhodně ne všichni. Jednu paní jsem nedávno potkal, z okraje Prahy vyrazila na nákup do centra. Nadávala na všechno. Včetně cen zákusků. Že za komunistů byly kvalitní za korunu padesát. A teď, za padesát a ještě jsou hnusné. A cizinci z kaváren se na ni koukají jak na žebračku a hlupačku, s výsměchem, že jsme tak blbí, my Češi, že jsme si všechno nechali ukradnout. Všechno! A teď musíme pochlebovat! Byl tu průmysl… teď? Všechno mají cizinci…!
Vrátila byste se do doby před revolucí?
Rozhodně!!!

Moje maminka je taky v důchodu. V produktivním věku brala plat hodě nízko pod průměrem a za svůj život se nadřela až až. Ale svou pílí a šetrností si naspořila. Teď vlastní malý byt a zahrádku na kraji města a žije krásný šťastný život. Nemá desetitisíce ale přesto je spokojená. Je to o přístupu k životu.

Důchodci to dnes určitě nemají jednouché. Vyžít s nízkou penzí může být pro mnohé opravdu  oříšek a černo černé vidění světa už přichází jaksi automaticky. Ale slepě odsuzovat i to mnohé dobré, co nám demokracie přinesla, je sobectvím. Jejich děti a děti jejich dětí se teď mohou svobodně rozhodovat, jaký život budou žít. A to je přeci hodnota, která se nedá přehlédnout.

Kdo další patří do těch třiceti jedna procent? Mí vrstevníci? Bylo mi dvanáct, když na Národní třídě svištěly vzduchem obušky. Nechápal jsem z toho zhola nic. A věřím, že stejně nechápaví byli i žáčci o rok dva starší. Pokud si dnes někdo mladší třiceti pěti let myslí, že za komunistů se žilo lépe, vychází pouze z iluze a z v paměti uvízlých zbytků důmyslné komunistické propagandy, která systematicky vymývala mozek dětem už od první třídy. 

Dostáváme se tedy do skupiny poslední – lidé nad třicet pět, v produktivním věku. Mnozí z nich akorát dodělávali střední nebo vysokou. Měli celý život před sebou a byli dost mladí na to, aby se mohli změnit a přizpůsobit otevřené nabídce nových příležitostí. Mohli si vybrat, kterou cestou jít. Mohli si vybrat zaměstnání v místě a čase, neomezovala je stranická příslušnost nebo že byl někdo z příbuzných kdysi dávno živnostníkem. Přesto si spousta vybrala špatně a neuspěla. Jsou teď bez peněz, zadlužení, bez práce, bez vyhlídek.
Může za to tento systém!
Opravdu?

V kolika případech za jejich neúspěchem stojí pohodlnost, lenost nebo neschopnost? Nebo zapšklost, ukřivděnost a neochota smířit se s tím, že už neřídí Tatru 613? Kolik z nich se raději podívali lahvi na dno, než aby se rekvalifikovali, naučili se jazyk nebo se stěhovali za lepší prací?

Podle sebe soudím tebe. Nikdo mi nevyšlapával chodníček. Na střední jsem se dostal až na odvolání. Na výšku už s maturitním vysvědčením s vyznamenáním. Sám jsem se naučil anglicky. Vycestoval jsem a nasbíral zkušenosti ze světa. Pracoval jsem v zahraničí a doma si potom našel práci v exportní firmě. Pracuji hodně a tvrdě. Sice nevydělávám statisíce, ale mám se dobře a nečekám od státu nějaké výhody nebo že se o mě postará. Snažím se spolehnout se sám na sebe.
Stejnou cestou mohl jít i kdokoliv z těch zkrachovalců, kteří nadávají jak špačci a jen čekají na termín příští podpory.

Mohl jsem studovat několik měsíců ve Finsku. Pracoval jsem na Novém Zélandu a v USA - za to by mě asi dříve zavřeli. Cestoval jsem v Indi, Číně, Nepálu. Navštívil jsem většinu západoevropských zemí. Mám přátele po celém světě. O tomhle všem by se mi za totáče asi ani nesnilo a zřejmě bych si tak akorát dopisoval s Mášou z Volgogradu. 

Rozhodně ne vše v našem státě funguje dobře. Ale vážím si svobody!!! A je mi smutno, že 31% lidí by ji vyměnilo třeba za zákusek za kačku padesát.


blogger #1195 © jan boettinger