Povídka: Na exkurzi v pekle

Nedávno jsme s kamarádkami probíraly, jak se nám (dost logicky) nikdy nelíbí nová partnerka našeho bývalého (nebo v horším případě) současného partnera. A na základě toho vznikla docela drsná a krutá povídka. Berte to s nadsázkou.

Otevřela dveře a dávala si pozor na to, aby to nepůsobilo příliš nedočkavě. Tuhle situaci ve fantazii prožila už tisíckrát. A teď tam stál, přesně, jak si ho vždycky představovala. Rošťácký výraz s příměsí bolavé rozervanosti. Byl o trochu méně hezký, než si ho pamatovala. Přece jen, nějaký čas uběhl. Opřel se loktem a čelem o futra a očima se zeptal, jestli může dál. Kývla hlavou a ustoupila mu. Když se kolem ní protahoval, ucítila známý parfém. Udělalo jí radost, že byl pořád věrný své značce. Stejně jako ona vůni za ta léta nezměnila. Tisíce vzpomínek.

Otočila se a sledovala, jak si sundává bundu a věší ji na věšák. Když začal rozepínat knoflík u bílého svetru, nevydržela a natáhla k němu ruce. Svěsil odevzdaně ramena a nechal ji, aby pokračovala v rozepínání. Dívala se na něj a nevydala ani hlásku.

Mlčeli, protože oba tušili, že řeku, která je rozdělila, mohou přeplavat pouze beze slova. Jedno uklouznutí a utopí se v moři výčitek.

Když se všechny knoflíky vzdaly šikovným ženským prstům, jeho ruce se vznesly do výšky a přitáhly ji k sobě. Tak pevně, jak to jen šlo. Jedny rty se nalepily na ty druhé. Chtíč cloumal pokojem a kýval i těžkým skleněným lustrem v obývacím pokoji.

Nechtěla spěchat, nečekala tak dlouho, aby se jejich milování odbylo v rychlé nedočkavosti v chodbě na podlaze. Bylo toho tolik, co mu chtěla ukázat. Chystala se s jeho tělem sehrát symfonii, o které dosud jenom snil. Byla připravená a odhodlaná ukázat mu, o co v cizích náručích zbytečně přicházel. Stejně jako většina mužů se spokojil s pár chvilkami obyčejné udýchané rozkoše. Tohle bylo jiné, v úžasu zavíral a zase otevíral oči. Netušil nic o napětí, odkládání požitku, místech ukrytých v zakázáných zónách. Elektrizujících přesně mířených dotecích, cílených na konkrétní body. Polohách, které nebyly ani tak akrobaticky náročné, ale přitom originální a vyvolávaly závratě.  Proplétaly se jako dva živly, které konečně dostaly možnost projevit své skryté já. Byl šikovný a vnímavý žák, za pár chvil převzal kormidlo lodi a vrhl se odvážně do vln. Spokojeně zasténala.

Když skončili, točila se mu hlava. Kéž by se z tohohle snu nemusel probudit. Podíval se na ni a viděl, jak na jeho hrudi spokojně přede jako kotě, co si právě pohrálo s oblíbenou hračkou a roztomile se protahovalo před spaním.

„Vědělas, že za tebou jednou přijdu… Vědělas to všechno. Jak?!“ 

„Kdybys mě víc poslouchal, nemusel by ses ptát. Nemusel si ztrácet důležité roky v přítomnosti té zbytečné osoby. Vím všechno. Někdy i dřív, než na to vůbec pomyslíš!“

„Ale neznalas ji…“

„Vždycky dám na svůj instinkt. A na tohle jsem měla okamžitou alergickou reakci. Silnější, než na cokoliv. Sváděla jsem to nejdřív na žárlivost, ale nebylo to ono.“       

„A to jako jen tak, jo? Vždyť jsi ji nikdy skutečně neviděla! Nemám rád tyhle tvoje povrchní soudy od stolu, přesto…“

 „V době sociálních sítí nemusíš lidi osobně znát, aby sis udělal poměrně spolehlivý obrázek, o tom, co jsou zač a jaké hry hrají. Každý za sebou zanechává nesmazatelnou virtuální stopu. A pipky lačnící po tisících lajků a followerů, prodávající veřejně sebe sama a fotící se ze všech možných úhlů, hamtají mnohem silněji, hlasitěji a jasněji, než zbytek normálního světa. Stačilo pár šikovných kliků, abych podrobně věděla, co je zač. A vůbec se mi to nelíbilo.  A nejvíc mě urazilo, že to nepoznáš ty. Člověk, o kterém jsem si myslela, že do lidí vidí docela dobře. Proč bys tohle měl chtít? Falešnou roztomilost? Ufňukané rádoby vtipné statusy, které se opakují v pravidelných intervalech, když se slečna špatně vyspí a zapomene si vyfotit snídani. Značkové hodinky z reklamy, předražené bezcenné korálky Pandora, kafe ze Starbucksu a nezapomeňme samozřejmě také na naprosto nepostradatelný iPhone. Jak originální!  Zřejmě jediná taková perla v moři internetu… A pak jsi tu ty – něco, co v jejím panoptiku chybělo. Dobře oháknutý čerstvě angažovaný herec v pseudosvětě vytvořeném pro závistivé (ale na oko hrozně přející) kamarádky plnící její profil stopro upřímnými komentáři: „Jste tááák slaďouncí. Moc slušánkuje. Nejkrásnější páreček.“ A co je nejhorší… jednu věc poznám i na tisíc kilometrů - umlaskaný jednotvárný sex zavánějící nudnou strojovou spořádaností. Prostě taťkova holčička, co v životě neviděla film pro dospělé, a má jistě pocit, že některé věci se do pusy zkrátka neberou. Ty, ty, ty… moc ošklivý chlapec!!! Bylo mi tě líto.“

„Jsi odporná zlá mrcha.“ Podíval se na ni a viděl, že jí v očích zajiskřily malé spokojené plamínky. „To ne… jen ti nikdy nelžu.“- přerušil ji. „A děsíš mě, už zase… jako jsi to dělala vždycky. Prostě jsem chtěl pro jednou zase normální obyčejnou holku. Aby mi došlo, že...“

Mrkla na něj. „Nechci mluvit. Chci ještě jedno kolo,“ řekla vesele. Neprotestoval. Druhý chod si užívali snad ještě lépe, než první.   

„A teď? Lásko moje, co uděláme teď?“ zeptal se a doufal, že to po těch letech snad řekne. „Co bys rád slyšel?“ zeptala se se zájmem. „No… ty a já. Vždycky jsme k sobě patřili. Odstěhuju se od ní a budeme žít spolu. Chceš?“ Naklonila hlavu ke straně a obličejem jí proběhl podivný stín. Mlčela. „Tak už sakra řekni, že mě miluješ. Konečně to řekni,“ naléhal.

„Milovala jsem tě. Myslím, že fakt jo. Ale podělal jsi to. Chlap, co by za to stál, by o mě bojoval, navzdory okolnostem, navzdory všem - a nikdy by neodešel s jinou. Řeknu ti, co teď bude,“ řekla úsečně. „Teď se sbalíš a vypadneš.“ Nechápavě na ni upřel oči. „Co?“ „Nedávno jsem něco ztratila, hledala a pak znovu našla. Ale nebyla to žádná materiální věc typu čepice. Byla to hrdost!“

Pořád jí nerozuměl, ale její tón se mu ani trochu nelíbil.

 „Hrdost – tedy něco, po čem jsi ty pěkně dlouho šlapal. Měla jsem s tebou vytřít podlahu už tehdy poprvé, když ses na pět dní odmlčel, zmizel a vrátil se s nějakou podivnou hláškou typu „Promiň, vážně jsem tak zlý?“. Měla jsem tě vymazat ze svého světa, když jsi to udělal znovu. A nechápu, že jsem se tebou ještě zabývala, poté, cos mi zkazil jeden jediný víkend, co jsme za ta léta mohli společně mít. Ale evidentně všechno má svůj čas...“

„Proboha, co to říkáš?? A proč tohle, proč jsi mě pozvala dál a milovala se tu se mnou v kuse skoro pět hodin?“     

 „No, přece, abys věděl, o co každý den přicházíš a mohl sis na to vzpomenout pokaždé, až se jí budeš během tupého přirážení při misionářské poloze dívat do toho diblíkovského pozvolna stárnoucího ksichtu. Užij si to.“

„Skončíš v pekle!“ zařval brunátný vzteky a chystal se prásknout dveřmi.

„V pekle? Ale kdepak. Za pravdu a upřímnost se do pekla nechodí. V pekle jsem byla na exkurzi, můj drahý,“ zasmála se „a právě díky týpkům jako jsi ty, se tam už nikdy nemusím vracet. Mají tam plno.“