Povídka: Moje poslední dobrodružství

„Čtyři roky, žádný telefonát a teď spolu stojíme u hotelového baru… A vypadáš hezky. Přesně jako se to zpívá v té písničce, co jsme měli tak rádi. Kde ses tu vzala?“

„Služební cesta. Co sem zaválo tebe?“ „Taky pracovně.“ 

„Musím se smát… protože teď myslím na Adele a text její slavné písničky „Hello“…. Uplně symbolický, že jo? Tak co, dostal ses někdy z toho malýho města, kde se nic nedělo? Popravdě doufám, že ne… Protože to byl domov tvojí duše, kde ti bylo nejlíp.“

„Tehdy jsem to posral, viď?   

„No. Vlastně jo. Kolosálně. Asi my oba. Střídavě. Hrozně. Ani se mi na to nechce vzpomínat.“

„Často jsem na to myslel. Měl jsem to celý ve svejch rukou. Hodiny tikaly a věděl jsem, že bych měl něco udělat, jinak se mi rozskočí hlava.“

 „Jak může něco tak dobrýho skončit tak blbě?“

„Nevím. Ale může.“

„Směřovalo to postupně do háje s malými záchytnými body. Ale jelo to tam. Mohl jsi to zastavit, ale věděla jsem, že na to nebudeš mít odvahu. A jednou ráno jsem se prostě probudila a nemohla dál. Chtěla jsem, abys zmizel z mýho života, abych nevěděla, kde jsi, co děláš, co říkáš. Jak vypadáš. A tak jsem zdrhla. Dnes si myslím, že to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Dostali jsme se do zacyklené smyčky. Kdy jsme si vlastně jen ubližovali, i když jsme to nechtěli. Někdy to tak je.“

„Říkala jsi vždycky, že neútočíš první, ale řeknu ti, není to tak úplně pravda. Jsi v tomhle pěkná alibistka, protože ty malými nepatrnými krůčky člověka k útoku vyprovokuješ. A pak se tváříš, že jako nechápeš, jak se to stalo a hraješ šíleně ublíženou. Někdy jsem měl pocit, že jsi až zle chladnokrevná a necítíš vlastně vůbec nic, všechno už bereš jen jako hru. Jindy jsem zase měl pocit, že mě umačkáš a převálcuješ tím tvým velkým srdcem. Občas jsem si zase připadal jen jako dezert, na který jsi dostala chuť, spolkneš ho a odejdeš. A tyhle tvoje polohy se mlátily s těma mýma – a vždy v opačnou dobu, než bylo potřeba.“

„Asi je to můj způsob přežití. V podstatě myslím, že jsem původně byla křehká, absolutně dobrá a něžná a pak životem uvnitř rozmlácená na padrť, ale ty trosky dobra a světla jsou už velice dobře obalený ochranným ostnatým drátem. Pustím tě tam, k sobě dovnitř, malou škvírou a doufám, že to začneš spravovat, ale když se tam uvnitř chováš jako debil, co tam místo slíbenýho úklidu začne dělat ještě větší bordel, vykopnu tě bez lítosti, zapletu tě do toho pletiva a užiju si zaslouženou odplatu, ke který ale nikdy nemuselo dojít. Když mě do toho bodu dostaneš, neznám slitování, to je fakt. Po celý cestě ale každýho, kdo to zkouší, krok za krokem varuju. Nemůžu za to, že chlapi maj v povaze nevšímat si výstražných cedulí.“

„Víš, co jsem měl rád a zároveň nenáviděl. Tu divnou jinakost. A to není - aspoň pro teď - ta fráze, co říkáme my chlapi modelkám, co je chceme dostat do postele. Prostě neskutečně nepochopitelně neopakovatelně divná jinakost. Měl jsem rád, jak z černobílých věcí děláš barevné. Kam přijdeš vše vybarvíš a pak jsi pryč a svět je zase šedej. Překvapovalo mě, jak myslíš a vlastně i to, jak mě znáš. Naše války beze slov. Naše dokonalé nesmyslné výkyvy… A přesto, že jsme si v mnohém tak podobní, neuměli jsme se sebou navzájem pracovat. Přitom jsme byli pořád tak blízko.“

„Mrzelo mě, že ses tehdy nedokázal rozhodnout a něco pro nás udělat. Že ses nechal ovládnout strachem a svázat se tím, co se má a nemá… stupidními pravidly. A že jsi o tom nedokázal se mnou mluvit.“

„Měl jsem k tomu spoustu důvodů a to dobře víš. Teď už to teď stejně nezměníme. Jak ses vůbec měla, potom?“

„Prostě jsem šla dál. Sebrala kusy sebe z koberce, oprášila se a… však to znáš, když padám, tak hned vstávám… Každej konec je smutnej, ale takhle to nešlo dál. Oba jsme se tím celým už jen týrali. A ty?“

„Dost jsem tehdy pil. Pral se s tím. Trochu pocit viny mixovanej s pocitem vysvobození. Změnil jsem práci. Našel si holku, nakonec jsem si jí i vzal a snažil se nevzpomenout si na tebe pokaždý, když jsem míjel naše místa. Rozchody jsou prostě divný, zvláště u vztahů, který skončily, ještě než pořádně začaly. Co ty, jsi ještě vdaná?“

„Ne, nakonec jsem od něj odešla a žila pak s jedním IT specialistou. Věřil bys tomu? Člověk by od sebe čekal nějakou romantičtější divočejší profesi. Ale bylo to tak.“

„A jsi šťastná?“

„Na tohle nerada odpovídám. Asi jsem..  Byla jsem. Do dnešního večera určitě. Teď tady stojím a myslím na tu písničku.“

„Renegades (Odpadlíci). Taky mě znovu napadla… Jaký by to bývalo bylo, kdybychom tehdy fakt zdrhli. Sebrali se, nechali všechno za sebou a začli jinde, spolu. Někde daleko, kde nás nikdo nezná. Pronajali si domek na pláži. Já bych učil lidi jezdit na surfu a lovil ryby. Ty bys psala a večer mi to četla. Zbytek času bychom se milovali, běhali, koukali na moře, váleli se v písku, vařili a jedli. Nic by nám nechybělo.“

„Hezká pohádka. Jako ve filmech, co se nám líbily. Měli jsme to možná udělat. Ale kdo ví… Třeba bychom si za pár dní lezli na nervy a litovali.“    

„Třeba… A třeba ne. To už nezjistíme.“

„Jsem rád, že se máš dobře.“

„Dáme si ještě jeden drink?“

„Klidně…“

„Možná ještě jeden?“

„Měla bych už jít…“

„Nechoď ještě“

 „Nechci jít.“

„A nechtěla bys přece jen být moje poslední dobrodružství? Tedy jestli máš s sebou pas…“