Nebe neplač

vždycky, když prší......

Nebe šedé neplač tolik za mě

těžká voda smutně z nebe padá

když správně přečteš všechna čísla

na tvém svatém pošlapaném domě

budeš vědět, že stejně zatím neznám způsob

jak utéct, přestat ten náš tajemný svět mít ráda

to, jak píšeš, tvoříš, dřeš a pak struny k sobě skládáš

tvůj pohyb, láska k lidem, kroky, pevná hrdá ramena

i když nechci, ucpávám si uši, oči….

stačí správná hmota a jsem v tobě znova nekonečně ztracená

možná z části ďábel, čisté zlo, věčné mé osobní trýznění

přesto když všechno světlo zhasne, sama jsem

oheň začne v pravou chvíli v hlavě žhnout,

a prosvítí, rozehřeje, rozezvučí zvonky, naruší mi

mé tmavé, chladné, snad dočasné už… vězení

Kdybych se nás obou bez dalšího boje vzdala

a nechala tě navždy mezi stíny spát

hranice mezi dobrem a zlem by se tak snadno rozmazala

a ty bys bloumal, cizí duté duše dokolečka z nudy krad

jestli jsi (kéž by ne, kež by ano, ale kdo ví) má a já tvoje jedinečná naděje

pak se na nás prostě stejně jednou štěstí z hora, z mraků, - ať chceme či ne - usměje