Ten pozitivní bilanční článek, co vždycky píšu na konci roku

Tak si tu píšu svůj tradiční článek k roku 2016 a pak mi při čtení zpráv o Rathovi, Zemanovu kroku ohledně Lex Babiš a nakonec ještě o hrůzách z Berlína, zhořkne ožižlaná tužka v koutku.

Jak si mám užívat předvánoční pohody, když svět je navzdory mojí nejlepší snaze občas tak odporné místo? Ve vzduchu visí emocemi nabité věty, které nás občas pronásledují všechny: „Kam se ten svět řítí? Co s námi bude? Co moje děti? Jak tomu do příště zabránit? Co dál?“ A pak mi dojde, že svět se bohužel s různou intenzitou „někam“ řítil celkem vždycky a když si vybavím různé historické mezníky, řítil se „tam“ občas opravdu nechutně.  A pak zas bylo líp, aby se zase mohl řítit trochu jinam, i když podobným směrem.
To, co s tím můžu opravdu reálně teď hned udělat, spadá bohužel do kategorie „skoro nic“. Leda žít, jak nejlíp umím, dokud to jde. Zajímat se o dění kolem, chodit k volbám, číst, psát, nevěřit hoaxům, pomoct tomu, komu můžu pomoct a bojovat právě s takovým zlem, na které stačím. A to zas asi až zas tak málo není.

Když se podívám zpátky na rok 2016 v osobní a pracovní rovině, tak překvapivě nevidím, kromě pár drobností, žádné velké průšvihy, ani katastrofy.  Byl to dobrý rok. Momentálně při hodnocení převládala vnitřní pohoda, což je něco, co nikdy netrvá věčně, proto si toho teď naleju hned plný horký voňavý hrnek a pomalu budu upíjet.

Děti mi dělaly radost. Byly hodné, milé, nadané, chytré a šikovné. (Stejně jako ty vaše, jen se stačí podívat zblízka). Pokud mi někdy lezly mírně na nervy, vím, že když se udělá součet, vždycky to vychází mnohonásobně v kladných položkách.  

Dobrá zpráva je, že náš malý rodinný tyránek babi (94) přežila další rok a zdárně pokračuje ve vymýšlení triků, jak všechny dostupné pečovatele psychicky rozhodit. Kolikrát jsem cestou od ní letos mlátila vzteky hlavou o volant, asi ani nespočítám. Nevím, jestli se nám ji podaří i letos nějakým trikem vylákat na Vánoce k nám. Leda by se mi ji podařilo přesvědčit, že nás svou návštěvou nepotěší, ale řádně potrápí, pak by to možná podnikla… Zapínám svoji nekonečnou fantazii na plné obrátky, ale zatím mě nic nenapadlo. Tipy vítány.

Byl to rok krásných výletů, dovolených, kulatých narozenin, ale i práce, kterou mám překvapivě dost ráda. Pár lidí mě zklamalo, pár potěšilo, jako to nakonec bývá v životě celkem pravidelně. Člověk chtě – nechtě „dospívá“, začíná si přátele vybírat mnohem pečlivěji a kvalita převažuje nad kvantitou.

Radost mi v závěru roku udělala i kauza Radka Bangy, který přestože dobře věděl, co bude následovat, prokázal velkou osobní odvahu a upozornil na problém, na který my tady na blogu narážíme už mnoho let. Rasisté a pseudovlastenci – tedy lidé plní primitivní nenávisti - získávají čím dál větší pocit, že jejich zvrácené názory o nadřazenosti jedné rasy nad druhou (popřípadě jednoho národa nad druhým) jsou jakousi „zakázanou pravdou“, kterou je potřeba (znovu) vytáhnout na světlo světa. Jenže ouha…  Ono to tak nějak popírá sebe samo…

Proti rasismu totiž tentokrát stojí poměrně silný protivník - talentovaný úspěšný pracující Rom, který každým dnem dokazuje, že úspěch nezáleží na barvě kůže, a když to dokáže on, může to dokázat každý, kdo se bude snažit. Tím, kam se vypracoval, dokazuje rasistické části společnosti, že jejich předsudky a házení všech Romů do jednoho pytle jsou hovadina. Stejně jako to ve společnosti plné předsudků dokazují další úspěšní integrovaní Romové – jen namátkou: Jarka Balážová, Richard Samko, Monika Bagárová, Vlasta Horváth, nebo můj šéf Patrik Banga a mnozí další, kteří třeba nejsou tak známí. Problém totiž není a nikdy nebyl v příslušnosti k etniku, ale ve snaze někam se dostat, v zázemí, výchově, vzdělání a příležitostech.

A i když se tentokrát hnus opět valil ze všech špinavých děr, odpor byl naštěsí dost velký a dost silný na to, aby ho převálcoval. Pro teď. Jako jednotlivci nemůžeme dělat mnoho, ale pořád ještě můžeme vyjádřit nesouhlas a dovést alespoň mlčící většinu k zamyšlení.

A k tolik ohýbané „pravdě a lásce“. Ty dvě bohužel nikdy nevítězí jen tak samy od sebe, zatímco vy ležíte na gauči. Občas je potřeba vstát a postavit se za věci, které považujete za zásadní. I když se vám nechce a není to pohodlné. I když se na vás lidé dívají jako na šílence, co jim narušují jejich cool lenošivý svět. Bohužel nikdo jiný to za vás neudělá. A když to neuděláte vy a včas, jednou se můžete (s velikým údivem… jak se to tak asi sakra mohlo stát) ocitnout v přecpaném vagonu směr smrt. Třeba proto, že se někomu nelíbí barva vaší kůže nebo náboženství vašich předků.  

Do roku 2017 vám přeji kromě zdraví, štěstí a lásky, také hodně osobní statečnosti a odvahy.

A nezapomeňte na známé rčení: „Nechme ty, co nás milují, ať nás milují a ti, co nás nenávidí, ať si zvrknou kotník a my je pak snadno poznáme podle kulhání.“ :-)

P.S. Milý Ježíšku, nic mi nedávej, všechno mám, ale prosím… nikoho mi neber a to ani příští rok. (zdroj: citáty z facebooku)