Vánoce přicházejí, přátelé...

Po roce Vánoce, Vánoce přicházejí, zpívejme přátelé… Sakra, po jakém roce? Posledních pár let mám spíše pocit, že doba od jedněch Vánoc k druhým se zkracuje. Vždyť už od počátku října se na nás z výloh usmívají Ježíšci Západu Santa Clausové, na zboží se lepí viněty „Vánoční sleva“ a místo před obchodním centrem aby jeden hledal lupou.  Tato každoročně stejná výzdoba nás straší vždy až do poloviny února následujícího roku. Tak proto bych úvodní slova z veselé vánoční koledy předělala na Vánoce Vánoce neodcházejí, vyndejme pěněženky přátelé,  a šťastně a véééselee!

Byla krásná listopadová neděle, nepadalo listí ani nepršelo, ani bláto nebylo a děti nepouštěly draky. Bylo dubnových 21. stupňů, v pražském Klementinu přepisovali rekordy a tak by byl hřích pozorovat tento špás přírody z okna.  Domluvily jsme se se sestrou, že takhle při klidné neděli by byla potřeba si udělat nějakou maličkostí radost, a proto navštívíme obchodní dům Ikea ,kde si klidně projdeme nově nabízené zboží a uděláme si radost svíčkou, či nějakou podobnou blbůstkou do bytu. Naše počáteční radost skončila už při hledání místa k parkování. Než jsme vystály frontu do podzemních garáží, z neděle jsme ztratily 20 minut drahého času.  Hned při vstupu se mě sestra dotázala: „Co tady prosím tě dávají dneska zadarmo?“ Nákupní centrum Ikea vypadalo jako by měla přijít třetí světová válka a všichni musí nakoupit všechno a to minimálně třikrát. Marně jsme hledaly úsměvy a pohodu vyzařující z katalogů, které nám tyto řetězce týden co týden házejí do schránek. Uličky vypadali jako kdyby někdo dal pokyn „připravit k rabování, teď!“ Masa lidí se prohrabávala sortimentem, tu a tam bylo slyšet praskající sklo, dětský vzteklý pláč a ještě vzteklejší rodiče, volání starých lidí jeden na druhého aby se navzájem neztratily. Mezi tím vším jsme se snažily bez úhony prokličkovat co nejkratší cestou opět k východu. Na prohlížení svíček či bytových doplňků nás přešla chuť hned potom, co jakýsi mladík podtrhl mé sestře nohy a mě zatarasila početná rodinka cestu v uličce a ani po opakované výzvě ne a ne se mi uhnout. Doběhly jsme se sestrou k pokladně, kde jsme horlivě přemýšlely nad tím, proč ti lidé mají na pokladních pásech třikrát i vícekrát stejné nástěnné hodiny, třikrát a vícekrát bambus, 20 žárovek a pět balení stejných ozdob…Jedna postarší paní nám na to dala odpověď. V nekonečné frontě sahající až do útrob celé Ikey, seděla na krabicích nejspíše s nábytkem a vystřihovala kuponky a obrázky z aktuálního VÁNOČNÍHO katalogu, aby jejich slevy mohla uplatnit u pokladny…Na co lidem budou potřeba troje stejné hodiny, tři bambusy, tři žárovky na stromeček?  Asi kdyby se jedna z těch věcí během roku rozbila a oni by si je nemohli koupit za tyhle úžasné vánoční slevy nové.

Když se nám konečně povedlo vymanit ze spárů tohoto nákupního monstra a nabrat směr  domov, cesta, která trvá  normálně 15 minut, trvala hodinu. Už při výjezdu z parkoviště byla bouračka. Holt si pánové řidiči nedali přednost, každý chtěl být na hlavní jako první. Na příštích světlech další bouračka, ten Passat to asi neubrzdil, bodejď by ubrzdil, vždyť měl  auto naložené až po střechu modrýma nákupníma taškama Ikea s nástěnýma hodinama. Po rovince podél Černého mostu kde se dá jet v klidu 70 km/h jsme jeli 30km/h, protože všude kolem nás byla auta s mimopražskýma poznávacíma značkama naložená babičkou, dědečkem, tetou, sestřenicí a jedním utahaným vnukem za volantem, který měl na čele napsáno, jak rád by to své auto rozjel, ovšem s tím „vzácným nákladem“ si to nemůže dovolit, co kdyby rozbil ty několikery nástěnné hodiny nebo zlomil bambus.

Po půlhodinovém hledání místa na parkování na sídlišti, jsme konečně za sebou zavřely dveře od bytu, kam po životohrožující výpravě  za svíčkou přibyl akorát nový  Vánoční katalog Ikea, který ležel ve schránce a nabízel nástěnné hodiny za skvělou vánoční slevu.