Smutná pohádka o české kotlině I.

Bylo nebylo, přímo v srdci Evropy ležela malá zemička, které všichni říkali Česká republika. Nebyla to jen tak ledajaká zem, žili tam lidé pracovití, poctiví, chytří a vynalézaví. Byli vstřícní ke všem přistěhovalcům z jiných zemí,  utrahovali si od vlastních úst a bezdomovcům se tam nebývale dařilo. Ale protože byli obyvatelé této zemičky vytížení vyděláváním peněz pro přistěhovalce a chtěli, aby se vrazi a tuneláři měli ve vězení jako doma, zvolili si do čela své zemičky ty, kterým se tak pracovat nechtělo. Ale protože vládci této země byli klucí chytří, řekli si, že chtějí aby tato zemička byla tou nejlepší a nejvlídnější ze všech a aby se k nám všichni z východnějších koutů světa stěhovali. Češi jsou přece hodní, milí a jejich srdce jsou otevřená všem. I dostala se tato zpráva až do země hraběte Dráculi, do Transilvánie.

Poddaným hraběte se už v jeho službách nelíbilo, proto sbalili své početné rodiny a přes hory a doly utíkali do Čech. Zde přivítal je lid s otevřenou náručí, chlebem a solí a rozdělil se s nimi o své příbytky, jídlo, majetek, sociální dávky. Ovšem lidičkám českým až později došlo, že lidé ze země hraběte Dráculi mají rozdílnou povahu než oni sami, a tudíž vysávání a nepracovitost. To se lidu českému přestalo líbit, vždyť pracovali od svítání do soumraku, aby se jejich noví spoluobčané měli dobře, mohli jezdit drahými auty pro peníze, aby měli nové byty a nemuseli bydlet u řek v přívěsech. A tak se mezi čechy začali objevovat odvážlivci, kteří se těmto bývalým poddaným Dráculi, postavili na odpor. Ovšem, většina z nich zemřela hrdinskou smrtí. Dýkou vraženou do slabin. A po této hrozbě, začali se čeští lidé bát svých spoluobčanů. Začali o to více pracovat, protože Dráculů potovalo do země stále víc a měli stále větší nároky.

Ale protože čeští lidé byli vždycky jen dobrosrdeční, nestěžovali si a tiše se se svými novými spoluobčany sžily. Postavili pro ně nové paneláky, vzdali se svých sociálních dávek, pořizovali si míň dětí, netrestali je za krádeže a na ulici se jim vyhýbali. A tak začalo se české zemi nazývat Banánistán.

Posledního dne LP 2010 jela občanka Andrea do práce, místo silvestrovských příprav musela do kanceláře, aby si vydělala pár korun na živobytí v malém bytě se svou rodinou. I co se nestalo, chytil jí za rameno starší, sympatický pán a dožadoval se jízdního průkazu. Srdečná občanka se bez mučení přiznala, že ho nemá dobytý, protože do výplaty zbývá ještě týden. Starý pán revizor byl také dobrosrdečný, omlouval se ale dožadoval se sedmiset korun českých na místě... Andree se začali zalévat oči slzami, věděla jak jsou dny bez peněz dlouhé a že je ještě třeba zaplatit hromadu složenek..Zdvihla své uslzené oči k hodinám, protože věděla že nesmí přijít do práce pozdě. Opodál stála skupinka mladých Drákuláčků, bylo jim od deseti do patnácti let, měli nejnovější telefony které jim jistě přinesl náš hodný český Ježíšek a smáli se s nataženým prostředníčkem na celé kolo. Ovšem bezdomovce, který pevně svíral poloprázdnou lahev a spal na schodech, nevzbudili. Zeptala se proto Andrea, platíc sedmset korun českých pánu revizorovi, proč i je on nezkontroluje zda mají platný jízdní průkaz. Usmívajíc se pokrčil a rameny a milým hlasem řekl: „Slečno, vy jste milé hodné děvče, přece nechcete aby tyto záležitosti řešili revizoři“. Načež Andrea opáčila: „Aha pane, a kdo to má tedy řešit“? Odpovědí bylo pouze pokrčení ramen a popřání štěstí do dalších dnů..A tak už bez obav o svůj život prošla občanka kolem skupinky Drákuláčků, věděla, že jí neublíží, protože už u sebe nemá žádné peníze a její mobilní telefon nedosahuje kvalit těch jejich.

Ale protože, jak už jsem předeslala, jsme lidé dobrosrdeční a pracovití, od nového roku odevzdáme ze svých výplat plných deset procent, tentokráte na dovolené na horách i jachtách kluků šikovných co sedí v čele státu, nepořídíme si děti protože už se nemáme kam stěhovat a tak nepotřebujeme ani porodné, ani spořit vlastním dětem. Občas si i na ulicích zapískáme, aby se nám platilo veseleji.