Honba za civilizací

Vánoce, zima, sníh, lidi, víkend, konec roku. Blázinec. A do toho všeho spadne internetová síť. Potřebujete pracovat, šéf vám nepříjemně dýchá do telefonu, důrazně opakuje,  že pokud tato akce nebude špičkově zvládnutá, můžete se s vaším místem rozloučit. A tak se rozhodnete vydat ze sebe to nejlepší, proto přeci v té firmě pracujete, protože jste prostě nejlepší. Oblečete se teple do několika vrstev oblečení, hodíte si přes rameno tašku s notebookem a  jako kdysi Ivánek s ranečkem vyrazíte do světa hledat štěstí – lépe řečeno WiFi signál.

Sedím v kavárně v jednom pražském nákupním centru a pozoruji dění kolem sebe…  Říká se, že Vánoce jsou svátky pohody a klidu. Marně se snažím pochopit nebo vypozorovat alespoň jeden příznak toho klidu. Autobusová zastávka kde občas pravidelně staví autobus, který sváží nákupů lačné občany do největšího centra v Praze, je nacpaná k prasknutí. Mezi ušlapanou břečkou sněhu a vody se tísní nákupčí všech věkových kategorií a mají jedno společné téma. Dárky. Říkám si, houpajíc se na umaštěné tyči ve vydýchaném autobuse, že jsem asi jediná, která jede do Letňan úplně za jiným účelem. A  tak se začínám na své spolucestující tvářit jako kdybych žvýkala citron, ale ne jen plátek, rovnou celý.

Konečně jsme se dokodrcali na výstupní zastávku. Nevěřila bych, že vystupování z autobusu může být tak životu nebezpečná věc. Asi jsem málo agresivní tvor, protože jsem nestihla vytasit ostré lokty, abych si probojovala cestu dveřmi. Proto při zásahu mezi žebra a vyzutí boty důchodcovskou holí otevírám alespoň svou ostrou pusu a hlasitě oznamuji davu, že se dostane na všechny, že zboží mají dostatek. A tak se tím hejnem sarančat nechám unášet až do prostorů nákupního centra, které se spíše dnes podobá domu hrůzy. Vstoupím do pasáže, kde korzuje tolik lidí, že není vidět ani nabídka zboží ve výlohách. Zatnu zuby a s obavami o svůj život se dám po paměti směrem ke kavárně.  Rány do ramen či žeber už v polovině pasáže nevnímám a snažím se soustředit svou mysl na dobré latté a uklidnit vnitřní kontrolku, která na mne křičí, že hladina nikotinu prudce klesla na nulu.

Dorazím ke kavárně a zjišťuji, že je až po strop naplněna těmi, kterým právě skončil Harry Potter v kině. Tak se tedy rozhodnu vyhledat informace a tam se informovat, kde je tady v tom největším nákupním centru možné připojit se k internetu. Skousnu i předběhnutí „mimopražských“ občanů, kteří si nechávají orazítkovat své dlouhé účtenky podobajíc se roli toaletního papíru a sděluji svůj dotaz té velmi příjemné paní. Odpovědí mi je strohé: „ Nevím, já tohle na starosti nemám, zeptejte se jinde.“ A tak se ptám kde tedy jinde, načež jsem odeslána do Burger Kingu. Otočím oči v sloup a přemýšlím, jak mi asi tak poradí ve stánku s americkým jídlem? Ještě než se vzdám, prokličkuji zpět ke své kavárně a táži se nepřítomného číšníka, jestli je tady možné si sednou k zásuvce a připojit na internet. Odpověď na mě křičí jeho kolegyně, které nerozumím ani slovo jen následuji  její ruku. Ufff, tak sedím, u vlastního stolu, mám i zásuvku. Bože, já to dokázala! Připojuji se tedy k místní WiFi. Nic, druhý pokus, nic…Chytám tedy servírku, které se ptám na heslo. Dívá se na mne, jako kdybych spadla z Marsu nebo asi až z Pluta. Dobře, tak tedy se s tím zkusím poprat sama. Po dvaceti minutách marných pokusů jsem zralá začít mlátit čímkoli co mi je po ruce do notebooku a hystericky brečet. Zapálím si cigaretu a z reproduktorů se rozezní melodie známé vánoční koledy, kterou okamžitě začne doprovázet hýkání opodál sedících sedmiletých dvojčat. Už mám slzy na krajíčku, když mi začne zvonit telefon. Volá mi sestra, která mi do ucha křičí, jestli jsem už připojená, že chce najít na internetu ty a ty věci, bez nich že se na tu maturitu nenaučí. Nervy mi praskají a já se rozkřičím do těch koled a dětí že tady ten debilní internet nefunguje a že jí skoro neslyším, jaký je tady řev.  Z očí mi hoří plameny jak hororové příšeře na všechny mě pozorující sarančata a zhluboka oddechuji. Rodiče si uklidní své ratolesti a já se znovu pokusím o připojení k internetu. Ani na mé prosby k pánubohu se WiFi nenechá přemluvit a tak cítím, jak mi buší srdce na poplach a zmocňuje se mě vztek a bezmoc.  Zapálím si pátou cigaretu, spíš už jen tak ze zvyku,  abych si zabavila ruce  a dodávám si sil na cestu na druhý konec nákupního centra.  Hledat signál WiFi. V poslední zoufalé naději se připojím z mobilu a na facebook píši na stěnu dotaz, kdo mi poradí, kde v Letňanech najdu signál WiFi a zásuvku. Chvilku čekám na odpovědi. Dočkám se rady nad zlato, že u KFC nahoře. Načež opáčím dotazem, kde tam najdu zásuvku na notebook. Můj pomalejší kamarád se ptá na co zásuvku, stačí  WiFi, ne? Jasně stačí, nechám si jí sbalit do tašky s ubrouskem a připojím se doma.

S výrazem masového vraha si klestím cestu do druhé kavárny, se špetkou naděje, že se na ten internet na chvilku dostanu a zařídím, co je potřeba.  Kavárna je též beznadějně plná. Setřu si pot z čela a rozhlížím se, kudy se dostanu na autobusovou zastávku. Po patnácti minutách bloudění se vynořím z podzemních garáží a v záplavě sněhu a ledu si snažím prostorově představit, kde je asi ta autobusová zastávka? Schovám se pod čepici a hodlám sledovat jakousi babičku, ta jistě ví kde je. Tato možnost se za chvilku ukáže jako nevhodná, protože se babička třikrát zatočí a zmizí mi z dohledu. Jako v pohádce. Začnu tedy uvažovat nad svou příčetností. Zastávku najdu, ovšem po kolena mokrá. Brala jsem to „zkratkou“ přes parčík. Ve vydýchaném dopravním prostředku se nám o zábavu stará skupinka pěti puberťaček, které nejspíše mají potíže s koordinací pohybu.  Což jim evidentně nevadí, protože je slyšet samé: „Ty vogo Mončo, tys mi hrábla na kozu!“ „Ne, to byla Zuzka“! „Hele nech si to chi chi chi, šahej si na svý!“  Když je do další stanice přestane bavit se osahávat, ozve se: „ Jako co na mě čumíte? Co si o sobě myslíte, jako vy úchyláku“. Překvapený pán se ptá: „ Prosím, to mluvíte na mne?“ „ Jo na vás, jako běžte si stoupnout jinam“.  A pán: „ Dámo, vidíte snad, že je autobus přeplněný, nemáme zrovna na výběr“. Holka se rozkřičí:“ Já to řeknu okamžitě tátovi, že na mě čumíte a ten si to s váma vyřídí!“ Se zbytkem autobusu to ani nehne a já jsem docela ráda, že už můžu vystoupit a neslyšet rozhovor do konce, protože dotčený pán začal zvyšovat hlas.

Ve své honbě za signálem WiFi se rozhodnu jako další stanici navštívit McDonald. Trpělivě vyčekám frontu a ptám se sympatického mladého muže za pokladnou, zda je u nich možnost připojení k WiFi. Ušklíbne se a řekne: „Hm to teda fakt ne, jak jste na to přišla?“ Opadne i mě úsměv a požádám ho alespoň o chickenburger. Došlo mi totiž, že je venku tma a já ještě ani neobědvala. Vydám se tedy opět do toho nečasu, ke kterému se teď ještě ke všemu přidala tma. Klopýtám už docela značně unavená parkem směrem k pizzerii, můj poslední přístav naděje. Zmrzlá s nudlí u nosu vejdu do pizzerie a pokládám zpruzelému číšníkovi dnes už naposledy otázku: „Dobrý den, chci se zeptat, zda je možné se tady u vás připojit k WiFi“? „K WiFi jo, hm tak to tady fakt možný není, zkoušela jste to v Letňanech?“ Protočím panenky a zakňourám, že chci dvojku bílého a zhroutím se do křesla. Zapálím si a tupě zírám po restauraci. Dochází mi, že jsou to zrovna čtyři hodiny, co se honím za signálem, jsem hladová, zmrzlá a unavená a ještě jsem ten signál prostě nenašla.

Žijeme v postmoderní době, kdy jsme si zvykli být online vždy a všude, kdykoli si zkontrolovat email, či si zjistit co momentálně dělá přítel na druhé straně světa. Stala se z nás takové zvláštní individua, kdy jsme otroci moderní technologie, spíme s mobily, vstáváme s televizí a rádiem, než dojedeme do práce, už víme, co se stalo na opačné straně zeměkoule, večer usínáme s notebookem a pocitem blaženosti, že jsme v obraze a informovaní. Pak se stane to, že na chvilku ztratíme signál a začneme panikařit a běhat jak zvířátka v ohradě dokola a vydávat zvuky raněného selete. Dobrovolně se mučíme našimi otrokářskými nástroji, kterými jsou telefony, počítače, notebooky, elektronika… Ba my si je dokonce sami kupujeme a neváháme do nich investovat vysoké sumy peněz. V případě jejich ztráty nebo ztráty signálu dokonce jsme ochotni cestovat v mrazivém počasí přes hory a doly, lézt na střechy a křičet po okolí do krabiček u ucha, a nebo nad jejich nenávratnou ztrátou žalostně plakat.  Je to nový a specifický druh masochismu,  kdy si sami těmi mučícími nástroji ubližujeme a vyžadujeme to ve stále vyšších a vyšších dávkách.

Ano, v dnešní době už není možné zahodit telefony a počítače a pracovat jako dříve pouze s kusem papíru a týden čekat na odpověď druhé strany. Ale jedno pro sebe i pro ostatní udělat můžeme. Najít si jeden den a posadit se se svými přáteli a příbuznými bez zapnuté televize, počítače, bez telefonování a věnovat se jim naplno. Nebo se usmát nad ztrátou signálu a prostě si místo počítače vzít do postele starou dobrou knížku.