Jak jsme od státu dostali 175.000,-

Taky byste chtěli dostat jednostoosmdesát tisíc korun? Za "nic"? Stačí dobře omarodit… Už to bude rok, co můj životní partner onemocněl. Stěžoval si zhruba dva měsíce na bolesti nohou, zad…. Takové ty klasické „dědkovské“ problémy. Bohužel s malou výhradou. Tomu mému dědkovi je 32 let.

Protože se nic neměnilo a nezlepšovalo, tak se přítel rozhodl, že navštíví svou lékařku a uvidí co se bude dít. Nebudu se rozepisovat o nekonečných čekacích lhůtách u doktorů (snad až příště) – které pacienta spolehlivě poníží ještě více, než příznaky nemoci samotné a dokonce si ani nebudu stěžovat na všeobecnou drahotu.

Zaráží mě skutečnost, že i přesto že žijeme v hlavním městě vybaveném několika, ne-li desítkami nemocnic, poliklinik, nestátních zdravotních zařízení a fakultních nemocnic – průměrná čekací doba na každé další vyšetření byla zhruba měsíc.

A jaké sofistikované metody získání diagnózy používali někteří páni doktoři – třeba metoda, kterou bych vřele doporučoval přetlumočit i Vašemu lékaři – pokud máte tu odvahu a k nějakému chodíte…

Jednoho dne na vyšetření, tuším na neurologii – paní doktorka říká mému příteli – „uděláte dřep“? On jí na to říká, že teda asi ne – protože sotva chodí. Paní doktorka se nedala a ihned kontrovala: „Tak se v klidu opřete“…. No – nebudu napínat – dřep se podařil, a hnedle paní doktorka radostným hláskem: „tak to jste v pořádku, já tu mám lidi, co ani ten dřep neudělaj“.

Nebojte, už se blíží závěr – po 11 měsících a několika desítkách návštěv v nejrůznějších ordinacích jsme dostali zprávu určenou pro posudkovou komisi. Nejsem lékař (a komukoliv kdo vládne latinskými pojmy rád zprávu zašlu) – ale výsledek jsem si pro jistotu nechal „přeložit“ do lidštiny jedním dobrým známým. Ve zprávě stojí na několika řádcích – že přítel je nemocný (sic). A že se pan doktor nemůže rozhodnout zda přistoupit k operaci onoho problému anebo rehabilitaci.

Po 11 měsících vyšetření, objednávání, čekání, bolestí a starostí nám lékař poví, že vlastně ani neví jak dál. Když jsme se dodatečně ptali proč se nerozhodl pro jeden ze způsobů léčby, tak řekl, že snímky z magnetické rezonance jsou udělané špatně a on to z nich nepozná.

Vrátím se k oněm 180.000 korunám. To je úhrnem zhruba částka, která byla mému příteli po dobu nemoci vyplacena správou sociálního zabezpečení. Tento týden jsme dostali poslední.
Po roce nemoci (11-ti měsících) byl přítel předvolán na posudkovou komisi, která si vyžádala všechny materiály, zprávy a reporty. Po půlhodině „pohovoru“ a dvou týdnech čekání jsme dostali vyjádření ve kterém paní revizní lékařka konstatuje, že nebyl shledán ani částečně ani plně invalidním. Jsme rádi, protože aspoň tahle paní doktorka poznala, že je přítel vlastně zdráv. Sice to trvalo jedenáct měsíců, ale je zdráv!

PS: Jenom je nám divné, proč – když je zdráv – ho ta záda a nohy bolí stále víc.