Život v Česku sice zatím není ideální, ale..

...jinde je to ještě mnohem horší. Pojem “životní úroveň“ je zavádějící, neboť se jedná o individuální představy o tom, co daný člověk od života očekává. Podle jeho představ je potom nutné měřit životní úroveň. Dovolil bych si tvrdit, že nejlepším místem k životu na této Zeměkouli je Tábor a jeho okolí. Kdyby tomu tak nebylo, nežil bych tam. Na druhé straně, nějaký arabský šejk z Kuvajtu, se mnou určitě souhlasit nebude. Japonský majitel automobilky asi také ne...

Průměrný plat v SRN a Rakousku je vyšší než u nás. Nezáleží však na tom, kolik vyděláváte, nýbrž kolik musíte vydat a kolik vám zbyde. Bohatí nevznikají z výdělku, nýbrž z ušetřeného. Každá desátá rodina v ČR má koromě svého bytu nějaké venkovské sídlo...

   Ovšem nechoďme na „konec světa“ a porozhlédněme se po svých zahraničních sousedech. Občan, permanentně nadávající na zdejší poměry, který nepobýval delší dobu v zahraničí, neovládaje jazyk dotyčné země, se může lehko dopustit zaujatostí a předsudků. Nechci nikomu vnucovat svůj názor, ale po mých zahraničních zkušenostech si dovolím tvrdit následující doměnku: jsme nejsvobodnější zemí v Evropě ne-li dokonce na světě! Nevím, kde bych začal. Nejlépe snad od začátku 21. století i když si myslím, že na mnohé se stejně nedostane, neboť by byla tato reportáž nekonečnou.
 

  Tak např. máme nejtransparentnější systém televizních zpráv ve srovnání s našimi sousedy. Večer začínají v 19:00 hod. na ČT a končí na Nově v 20:15 hod. Dochází k nemilosrdnému odhalování politických a hospodářských skandálů. V rakouských a německých zprávách, trvajících mezi pěti minutami a čtvrt hodinou se sice nic nedozvíte, ale na druhé straně, takřka všechno se tam dá utajit. Britská BBC a emerická CNN zásadně nevysílají nic, co by mohlo poškodit Velkou Británii nebo USA. Ve srovnání s těmito podivnými praktikami, máme obrovskou informační svobodu!
 

  Jedete-li do zahraničí a vezete-li si sebou nůž, buďte opatrní. Celá rodina by mohla lehko skončit za mřížemi. V SRN nesmíte mít u sebe nůž, jehož střenka přesahuje 10cm nebo zavírací 8.5 cm. V Rakousku můžete u sebe mít nůž pouze tehdy, pakliže se prokážete, že jste “myslivec“ a zrovna jdete na hon. Je to obrovský paradox, neboť u našeho jižního souseda si každý občan Rakouska, pakliže nabyl plnoletosti (18 let), může bez zbrojního pasu a pouze na občanský průkaz koupit brokovnici a malorážku. To je v ČR absolutně nemožné!
 

  V Belgii a v Lucembursku nesmíte u sebe nosit nůž vůbec i kdyby se jednalo o pouhý “příborák“. Ve Velké Británii a v Irsku podle zákona  (tzv. “Offensive Weapon Act“) nejen, že se zakazuje nošení všech druhů nožů a zbraní (včetně vzduchovky), nýbrž nesmíte mít u sebe na veřejnosti ani to, co se noži podobá. Existuje tam např. absolutní zákaz vycházení s nůžkami! Takováto pochybná opatření v zemi, kde v roce 1907 jeho lordstvo Robert Baden-Powell založil skautské hnutí, jsou opravdu na pováženou...   Naproti tomu české zákonodárství zmíněnou skutkovou podstatu vůbec neřeší: můžete chodit s popravčím mečem na Václavském náměstí sem a tam jak se vám zachce, aniž byste porušili jakýkoli zákon. Jediné nebezpečí, které hrozí, je následující: asi by vás mohli odvézt na psychiatrickou kliniku.

   Pakliže si myslíte: „Vyrazíme na Západ trempovat, rozděláme táborák, budeme opékat buřty, hrát na kytaru a zpívat...“ tak takové myšlenky si nechte rychle zajít. Mimo Česka je to takřka neproveditelné a to dokonce i v USA a Kanadě. Ve většině evropských zemí je rozdělávání táborových ohňů (bez zvláštního povolení) přísně zakázané. Buřty (tedy špekáčky) mimo Česka a Bavorska (tzv. „Regensburger“) nikde jinak neseženete. Hrát na kytaru v lese a zpívat je (mimo Česka) zakázáno takřka na celém světě a to dokonce i v Ruské tajze.

   Když vjíždíte do kanadského pralesa Algonquin Park (provincie Ontario), ptá se vás policie u závory zdali máte střelné zbraně a hudební nástroje. Pakliže ano, musíte je deponovat u vchodu. Byl jsem sám svědek toho jak jednomu černochovi (skautovi) zabavili dokonce i foukací harmoniku. Po chvíli se rozbrečel, ale nebylo mu to nic platné: Prostě s foukací harmonikou se do pralesa nesmí! Hlasitý zpěv a živá hudba má prý velice neblahý vliv na divokou zvířenu. Ovšem hudba reprodukovaná (rádio) prý zas tak moc nevadí. Každopádně v Česku není zakázáno ani jedno, ani druhé...
 

  V některých zemích by se sice dalo trempování a skautování praktikovat - hlavně v USA, Austrálii a v Kanadě, podobně jako v Česku, ale má to nepřekonatelný zádrhel. Každá píď půdy tam někomu patří a všude na vás hulákají cedule: “Private property. No entry.“ (Soukromý majetek. Vstup zakázán). Bez povolení majitele tam vkročit nesmíte. Na některých cedulích jsou vyznačeny i lebky se zkříženými hnáty - vlastník vás upozorňuje: “Pakliže se objevíte na mém pozemku, zabiju vás!“ Vše tam připomíná “divoký západ“ i když poněkud naruby.

   Zvykli jsme si na tvrzení: v USA se praktikuje volný prodej zbraní. Nevěřte tomu. V některých státech USA se skutečně ke zbraním dostanete lehko. Ovšem v jiných platí např. stejně přísné předpisy jako v Anglii a v Irsku. Pakliže vás v Marylandu nebo v Massachusetts nachytají s loveckým nožem u pasu, hrozí vám až 48 hodin kriminálu.
 

  Nemyslete si, že to jde všude tak jako v Česku, vzít si ruksak, lovecký nůž, maskáče - vyrazit do lesa na houby a potom se někde vykoupat v rybníku...
 V SRN jsou kalhoty „maskáče“ považovány za uniformu a bez povolení ministerstva obrany SRN je nesmíte nosit. Jinak vám hrozí až 3 roky odnětí svobody. V Severním Irsku jsou všechny rybníky soukromé a pakliže se tam vykoupete, posuzuje se to coby “vloupání" (Domestic burglary). V severní Itálii je sbírání hub zakázáno pod trestem vězení do jednoho  roku a na zbytek Itálie potřebujete tzv. “houbařský pas“, který místní úřady jaksi velmi neradi vydávají. Ve Velké Británii je většina lesů v soukromých rukou a normální smrtelník se do nich nedostane. V Holandsku sice do lesa můžete, ale nejenže tam nesmíte sbírat houby, nýbrž tam nesmíte sbírat vůbec žádné plodiny. Běda jestli u vás najdou šišku, ostružinu nebo malinu! Počítejte s tím, že si drahnou chvíli posedíte v “chládku“.   
 

  Až opět někoho uslyšíte hlasitě nadávát, jak to u nás stojí za prd, sdělte mu, že má sice pravdu, ale jinde to může být ještě daleko horší a doporučte mu tuto reportáž, kterou jste si právě přečetli.
 

  Z naší planety Země není kam utéct. Na Marsu se žít nedá. Musíme si zdejší poměry zařídít tak, aby to trmácení se životem od kolébky do rakve, bylo pokud možno, co nejsnesitelnější. Víc od lidstva opravdu nelze očekávat...