aneb: „Všeho moc škodí ... “
Našla jsem ji po ránu s jednou svěšenou hlavou a v rámci záchrany jsem tu chuděru znovu zalila, v domnění, že tento typ potřebuje hodně vláhy a já ji zanedbala. Chyba lávky. Večer měla dole hlavy všechny tři. Když jsem nadzvedla květináč z keramického obalu, zjistila jsem, že přebytečné vody je naopak moc. Květince už nebylo pomoci, ani když dostala příležitost vyschnout a už ani kapku vody k napití.
Odnesla bych chcíplotinu do kontejneru na bioodpad, aby se její zbytky co nejrychleji dostaly do správného přírodního znovuzrozujícího řetězce, ale protože v blízkosti žádný nemáme, skončila primitivně ve směsce, kde bude její cesta k dalšímu životu, byť v jiné formě, o něco delší.
„Nesmím to s tou zálivkou přehánět,“ kárám se opakovaně. Mé květiny netrpí suchem, ale často bezradně uhnívají.
Jaká je to krása když jdu a vidím rostlinku, která se uchytila mezi kameny nebo v betonové skulině, její květy se derou ven, jeden za druhým, a nikdo o ni nepečuje. Vezme za vděk jen náhodným deštěm. Doma mi ale neprší, a odtok také není do volného prostranství, takže trochu cílené péče je přece jen na místě.
Na místě je i ono slůvko „trochu“ , i když nic není dokonalé a snaha o dokonalou přiměřenost se klidně může zvrhnout v „uchlastanost“. A platí to v jakékoliv péči o živé tvory.
A také si říkám, co by si asi počali květináři, kdybychom o každý stvol důsledně pečovali a přerostlé krásky řízkovali, z nostalgie znovu zasazovali i ty degenerované, a nechodili k nim kupovat další květiny. Říkám si, že je vše tak jak má být, že některé květiny různorodou péči vydrží, jiné prostě zajdou a nahradí se jinými, novými, krásně čerstvými, protože takový už je koloběh života …
