Taková obyčejná "fabrička"

aneb proč si vážit jakékoliv práce i když je to ta „nejobyčejnější“ a nejen o tom...

"Co chceš, je to jen fabrička," zhodnotil kolega jazykový výkon naší překladatelky, kterou naši němečtí kolegové vybrali z řad zaměstnanců místní porcelánky v saském Triptis.
Hodnotil tím její odborný překlad, kdy si nevěděla rady s přesným překladem vypalovací pece...
Druhý kolega z Čech mu oponoval slovy: „Co chceš, přistěhovala se sem, je fajn, že se naučila německy, drží si svou práci...

Paní, asi padesátiletá, spolu s organizátory připravovaného výtvarného workshopu, nás prováděla továrnou a také nám ukázala svoje pracoviště, odkud ji vedení firmy na chvíli vyzvedlo, aby ušetřilo za tlumočnici, když už tu mají zaměstnanou Češku.

Paní pracovala v oddělení, kde se lepila ouška na hrnečky. Ouška byla vylita z formy, vždy po dvou proti sobě na hranolku uprostřed. Dělnice brala ouška jedno po druhém, na stroji udělala cvak cvak, odřízla ouška od hranolku a přilepila je na hrnečky.
To vše v obrovské hlučné hale, kde kolem jezdí vozíky a pásy a můžete se zastavit jen na krátkou pauzu, kdy vás vystřídá kolega, abyste nepřerušili výrobní proces.

V tu chvíli jsem si vybavila všechny své brigády za doby studia, kdy jsme chodili měřit „staré stavy“ – výrobní, průmyslové a zemědělské budovy před rekonstrukcí. Když jsem viděla ženy, jak vyrábí ve dvousměnném provozu na lisovacích strojích součástky, uklízí kravíny a nezastaví se u pásu za pecí..., vždycky potom se mi tak nějak lépe učilo na zkoušky.

Mám ráda svou práci, i když se podobá jízdě na horské dráze a příjem je nejistý. A čím jsem starší, tím víc si vážím práce jakékoliv. Takové, kterou člověk vykoná ať už rukama nebo hlavou, nebo dohromady a je užitečný těm ostatním a má z toho potěšení. A když už ne potěšení, tak alespoň příjem.
Vážím si víc obsluhy hovnocucu než kdejakého politika, který přijede limuzínou na obhlídku výrobního provozu.
Nevnímám jako obyčejnou žádnou práci a žádného člověka. Obyčejným člověkem se člověk stává jen když to sám o sobě tvrdí...

Ale, ne, dnes jsem si slíbila, že nesklouznu do politiky.... a tak zde je to hlavní z mého dnešního blogu: návštěva v porcelánce za našimi západními hranicemi na východoněmecké straně, kde se snažíme o společný projekt na poli designu a výtvarného umění...

Omlouvám se příznivcům všech prvků výrobního procesu, že jsem vybrala cca desetinu záběrů z porcelánky, ale na jeden blog je toho až až :)
Jestli se nám příští rok sympozium povede, bude na příslušných stránkách materiálu dost a dost.