Soukromý seminář pozitivního myšlení

Probíhá ve čtyřčlenné skupině  čtyřikrát ročně na čtyřech různých místech v Česku. Dnes právě jeden „seminář“ skončil. „Ty se máš! To je hezký!“, slyším, když ostatním přátelům a známým  líčím  své dojmy z těchto setkání. „To my nic nepodnikáme, nikdo nic nesvolá, ...“ A o co jde?

 Možná, že naše přátelství vzniklo společným pobytem na  koleji Ždanovka, možná bylo utuženo výměnnou studentskou brigádou s dobrodružnými prvky v tehdejším Sovětském svazu, možná že jsme už tenkrát vycítily, že se naše energie vzájemně doplňují. V každém případě se já a mé tři spolužačky z fakulty scházíme od promoce  už 18 let.

Bydlíme každá na jiném konci republiky a tak se naše setkání ustálila jako víkendová třídenní, pokud možno bez přítomnosti rodin. Hostitelka vždy zajistí patřičný servis, námět na výlet, či jiný nevšední zážitek, vyžene zbytek rodiny na chatu, pod stan nebo k jiným příbuzným a dýchánek může začít.

Hnacím motorem našich setkání je vzájemná diskuze o všem, o čem se hovořit dá. Lze se tak svěřit s citlivým problémem někomu, komu důvěřujete, kdo má patřičný odstup, kdo přímo vyznává nebo má pochopení pro stejné ctnosti i neřesti, kdo vás pochválí i bez skrupulí vpálí otevřenou kritiku.

A proč nám to tak dlouho vydrželo?
Předáváme si navzájem potěšení a hezké vjemy, kombinované s poznáváním nových míst, pochutin a přírodních krás. Postěžujeme si, co nás trápí a hledáme to nelepší řešení, snažíme se i v těch nepříznivých skutečnostech najít něco dobrého, něco, co nás posune dál, z čeho se poučíme.

A hlavní zásada ?

Nepředáváme si navzájem jedy !!!
Nenaříkáme.
Povzbuzujeme jedna druhou.
Jsme aktivní v organizaci našich setkání. Nečekáme, až někdo něco svolá ...

Jaký povznášející účinek měl tento víkend pro mě?
Přes špatné počasí jsme navštívily galerii s hrnčířskou dílnou a kavárnou v romantickém podhradí, novou  restauraci,  nakoupily dárky a probraly radosti i starosti všech zúčastněných.
Postěžovala jsem si, že nevím jak naložit se svou vnitřní nejistotou ohledně vztahu k mému milému.
Přítelkyně uklidnily mou rozjitřenost vyvolanou pochybnými zdroji informací, pak přidaly několik historek ze života, připomněly mi, že chlapi myslí jinak a že je třeba mít neustále na vědomí, že je lepší mít je pro potěšení než se na ně spoléhat a stavět si z jejich řečí vzdušné zámky.
A abych vzala těkající muže na milost, třešničkou na dortu se před chvílí stal příspěvek v diskusi na blogu iDNES pod mým posledním článkem.
Svým komentářem mě potěšila jistá Jarka, která napsala:
Všichni jsme kompletní bytosti, žádný člověk není zdrojem štěstí. Když ho můžu sdílet je to fajn, když ne, bohužel... ale na druhem nelze lpět.