Jeho číslo mám uloženo na prvních místech svého telefonního seznamu. Jeho jméno se nedá zapomenout, i když jsem si ho zpočátku připomínala jednoduchou mnemotechnickou pomůckou. Vím kde má zahrádku, kde bydlí i kde má dílnu. Jsou situace, kdy je zkrátka nepostradatelný. Pan Čurda je můj dvorní zámečník.
„Prosím Tě, a zase se nezabouchni!“, kladla mi na srdce kolegyně Ája, když odjížděla na dovolenou. Byla to ona, co párkrát přispěchala, když jsem vyběhla z kanceláře a dveře se za mnou zavřely rychleji, než mi došlo, že jsem bez klíče.
Cožpak o to, zabouchnete-li si dveře s prázdným zámkem a zůstane vám v kapse mobil, můžete zavolat o pomoc svým nejbližším, kteří přispěchají se svým klíčem. Doby, kdy se rezervní klíče schovávaly do květináčů a pod rohožky si pamatujeme už snad jen ze starých Bakalářů. Pokud jsou tedy ostatní klíčníci v rozumném dosahu, tentokrát se bez zámečníka obejdete.
Pokud si ale zabouchnete dveře s klíčem z druhé strany, nebo nemáte telefon, v nejhorším případě ani jedno, jste namydlení. V tomto případě je telefonní číslo pana Čurdy vyryté do omítky v průjezdu tím nejpásnějším řešením. Tento způsob graffiti by ale asi spolumajitelé domu neuvítali a tak po tom, co tam chvíli stojíte v němém úžasu a tlučete se do čela s výkřikem : Jak můžu bejt taková dylina!, nezbývá nic jiného, než odchytit prvního kolemjdoucího, půjčit si od něj telefon, zavolat napřed na informace o číslo na pana Čurdu a pro jistotu i na další dvě podobné firmy a pak trpělivě čekat na záchranu. Dobré je také poradit všem sousedům, aby si číslo na zámečníka uložili pečlivě také, může se jim zatraceně hodit. (Ti zkušení už mají svého pana Čurdu mezi oblíbenými na prvním místě jako vy.) Při čekání vás napadne, že si co nejdříve pořídíte dveře na zámek fungující na otisk prstu.
Zámečník vám pak názorně předvede, že otevřít nezamčené dveře trvá několik vteřin a tak získáte za několik stovek za jeho výkon ještě školení, že máte zamykat kdykoliv odcházíte, i kdyby to bylo na chvíli, protože vaše bezpečnostní dveře jsou vám bez otočení klíčem k ničemu.
Jiná situace je v případě, že si zabouchnete hotelový pokoj a ocitnete se na chodbě jen v negližé. Podobný případ se stal kamarádovi, který si na školení vyběhl na chodbu ke kolegům půjčit zapomenutou zubní pastu a ocitl se tam jen v boxerkách. Kolegové mezitím odešli na večeři o něco dříve a tak ten nešťastník musel hupky dupky, tak jak byl, do recepce žadonit o vpuštění na svůj pokoj. Bylo to v zimě a tak na recepci velkého hotelu vzbudil jako otužilec jistý rozruch.
Počet mých zabouchnutí se počítá sice v nízkých jednociferných číslech, ale ten zážitek je vždy tak intenzivní, zvlášť v situaci, kdy se to vůbec, ale vůbec nehodí, že, náležitě poučena, pevně doufám, že se mi to už NIKDY nestane.
A proto dobrá rada: Nezabouchávejte se! Zamykejte. Důsledné zamykání je i prevencí před zabouchnutím, protože před vlastním uzamčením je nezbytně nutné najít ty klíče, případně je vytáhnout ze zámku zevnitř ;-)
Budu si tuto mantru opakovat kdykoliv, i když vyplachtím jen tak lehkomyslně s košem...
*
Diskutovat můžete i ZDE
