Portrét vandala

Dnešní krásné počasí mě vylákalo k vodě, kde jsem si užila svůj kilometr a pak se ještě nedělně povalovala na trávě. Idyla byla téměř dokonalá, kdyby se mi do hlavy nedrala otázka: Kdo jsou ti lidé, kteří tak neobvyklým způsobem používají zázemí bazénů a koupališť? Jsou tak retardovaní, že si neumí  pověsit plavky a tašku na háček tak, aby ho nevyrvali, neumí se na záchodě zamknout tak, aby nezničili západku,  neumí zavřít dveře tak, aby jim nezůstala v ruce klika? Nebo kradou vše, co lze jakýmkoliv způsobem odšroubovat a odnést?

Nesnesitelné pokušení

Těžko si představuji,  jak  nenechavci kráčí na koupaliště a kromě ručníku, krému na opalování a repelentu, nesou ještě tašku s vercajkem nebo alespoň šroubovákem. Nejspíš improvizují a někteří svou zábavnou činnost rozšiřují i na rytí do povrchů nebo malbu po stěnách. Musím konstatovat, že dotyční mají patrně při odchodu z areálu o jeden uspokojivý zážitek navíc. Oproti jen vysluněným a vykoupaným návštěvníkům si v tašce odnášejí háčky, kliky, věšáky, baterie od sprch a jiné, často dále nepoužitelné části zařízení koupališť.

Majitelé a výrobci stále posunují úroveň vybavení k nerozbitelnosti a nezničitelnosti, ale na nenechavce  je vše krátké.   Snad nejvyšší dokonalosti v oboru bytelného vybavení dosahují němečtí projektanti dálničních záchodků.  
Protože se mi nikdy nepodařilo takového vandala osobně spatřit, pronásledovala mě myšlenka, jak takový (ten, o němž se právě neumím vyjádřit slušně) asi vypadá. Co je to za druh?

Před časem se mi stala příhoda, která mou touhu po spatření vandala ukojila. Seděla jsem na lavičce ve výstavním areálu, kde se právě mnoho lidí nepohybovalo. Protože lavička, nebo spíš dlouhá dřevěná lavice, byla  široko daleko jediná, usadila se na ní vedle mne rodinka středního věku. Manželé kolem čtyřiceti a desetileté dítě.  Chvíli svačili a házeli papírky kolem koše, pak si otec s dítětem začali prohlížet amatérskou řezbářskou výzdobu lavičky. Za chvíli se mě muž lámanou angličtinou zeptal: „ Nebude Vám vadit, když si sem také podepíšeme?“ Forma i obsah dotazu mě velmi překvapily, ale protože zvědavost byla silnější, zakroutila jsem hlavou, jako že nevadí. V tu chvíli vytáhl muž kapesní nožík, synkovi podal propisku, matku zvedli z lavičky, aby bylo víc místa a jali se přispět k vylepšení celkového uměleckého dojmu odpočívadla. Když dílo dokončili, matka se na ně uznale podívala a všichni spokojeně odešli. Do dřeva zůstalo vyryto a načmáráno:  Ruud + Arnold + Joyce = 15.9.2006. Chybělo snad jen : Byli jsme tady. 

Viděla jsem je! Vandaly!
Takhle tedy vypadají!
Jako běžná rodinka na výletě!
Žádná individua s vizáží bezdomovce .... 

Uznávám, že ve své touze spatřit vandala, nezabránila jsem ze studijních důvodů vandalskému činu. Slibuji si, že se to víckrát nestane, ale zřejmě už ani nepotkám vandala, který by se slušně zeptal.