Ona, on a virtuální vztah

Fantazie je mocná čarodějka, a pokud je podpořena moderní technologií, může se stát, že se člověk v budoucnu zamiluje do operačního systému.

www.wired.com

Aspoň tak si to představují tvůrci filmu Ona. Hlavní hrdina propadne kouzlu intuitivní umělé inteligence natolik, že se s ní dokonce pokouší milovat prostřednictvím vypůjčeného těla jiné ženy.
Nechci prozrazovat, jak příběh dopadne, ale po jeho shlédnutí mě napadlo, že na pokroku závisí vztahy jen okrajově, že stále dokola platí, že každý vynález je dobrý pomocník, ale zlý pán a že celá staletí máme stejné milostné fantazie. Je jedno jestli naši předci čekali na dopis od milovaného člověka čtrnáct dní, nebo jestli ho máme ve vteřině e-mailem. Otázkou zůstává, jestli to, o čem sníme, chceme a máme odvahu prožít i ve skutečnosti....

Vzpomněla jsem si na jednu příhodu z vysoké školy, kdy se spolužák zamiloval do dívky, kterou potkával v menze. Když se mu podařilo šikovně si přisednout k jejímu stolu, pozvat ji postupně do kina, do cukrárny, na procházku a na koncert, napsat jí krabici dopisů, osmělil se ji pozvat k sobě na kolej.
Nachystal občerstvení, květiny, víno, svíčky.... S blížící se schůzkou jeho nervozita narůstala. Sledoval za záclonou, jak se blíží ke vchodu. Představoval si, jak prošla vrátnicí, stoupá po schodech, a v tu chvíli přiskočil ke dveřím, rychle je zamknul, vlezl si do postele, přetáhl si přes hlavu peřinu a ani se nehnul.
Slyšel blížící se kroky, slyšel marné a opakované klepání na dveře, lomcování klikou, potom klepání na další pokoje a vyptávání se, pak opět klepání na jeho dveře.
Trpěl, ale neotevřel.

 „A proč jsi to udělal“ ptala jsem se káravě.
„Já ani nevím. Já se najednou bál.“
Jako kamarádka jsem měla pro jeho citlivou duši svým způsobem pochopení a říkala si, že se na něj snad ani nelze zlobit, ovšem nechtěla bych být v kůži té dívky, pro kterou podobné chování muselo být trápením.

Od té doby uplynulo spousta let, dnes, kdy existuje mnoho snadných možností být se svou láskou on-line, nabírají virtuální vztahy na větší, a nebála bych se napsat ani hlubší, intenzitě. Ovšem s pocity a prožíváním nehne ani sebelepší vynález.

Jinému kamarádovi se před časem na facebooku líbily poznámky jedné přítelkyně přátel, se kterou chvíli po seznámení začal velmi virtuálně randit. Stále dokola si ji gůglil, aby věděl co všechno dělá, nevynechal chvíli, aby jí nenapsal, když ji viděl on-line. Párkrát se letmo setkali, ale vždy ve skupině mnoha jiných lidí. Nebyly to jen bouřlivé erotické fantazie, ale i vyznání o splynutí dvou duší, naleznuvších se z vůle osudu v Minotaurově labyrintu.
Protože Ona nebyla operačním systémem, ale bytostí z masa a kostí, s duší a srdcem,  rozhodla se zcela nevirtuálně vzít do svých rukou nejen situaci.
Po několika hezkých chvílích, strávených společně se svými skutečnými těly, se mu svěřila, že by s ním chtěla mít vztah i mimo obrazovku počítače.
S úžasem na ni hleděl a bezelstně řekl: „Ale to nejde, já už přece jednu partnerku mám...“
Po tom, co ho jemně ujistila, že to přece od začátku ví, ale že si myslela, že do toho šel, protože se cítí na to, aby zvládl obě dvě, utekl domů a schoval se, jak jinak, pod peřinu.
Krásný příklad stejného modelu bez ohledu na technický pokrok a věkový rozdíl celé generace.

Ale ať už je hranice mezi sněním a skutečností silná nebo tenká, bylo by škoda přestat snít. Jen je třeba mít na paměti, že cokoliv ve virtuální realitě provedeme, může mít velký vliv i na život skutečný, ačkoliv to tak zpočátku vůbec nevypadalo. :-)